Hostinec „U kamenného stolu“

Slabomyslná etuda z maloměšťáckého světa v čase letních radovánek, která ovšem těží ze sympatického, jemného humoru, typického pro svou dobu, a jisté noblesy, která se spolu s ní nenávratně rozplynula. Celkově ovšem plytký příběh ze života rádobyzlaté mládeže, až je pro takové kusy těch prvorepublikových talentů (Hrušínský, Rašilov, Šejbalová) škoda… (09.01.2019)

Kombinace Poláček / Vávra / Gruss, to jednoduše není to nejlepší, čím si mohu připomenou klasickou éru čs. filmu. Však také v roce 1948 už jsme třetí rok pracovali ve státním a s každým dalším rokem to bylo jen horší. Toto je navíc situováno do podivného bezčasí, kdy údajný rok 1925 asociuje tu a tam ryzí současnost, jindy zašlé časy c. a k. monarchie. Souhra Hrušínského a Beneše má sice své lepší momenty, ale je zoufale utopena v naprosto neukočírovaném okolí, které neví, zda-li je komedií, dramatem nebo snad truchlohrou. (26.02.2009)

Z tohoto filmu skutečně ještě dýchne atmosféra filmů předválečných. Však tu z větší části hrají herci, které byli ozdobou filmů 40. let - Jiří Plachý, Jiřina Šejbalová, Saša Rašilov, Milada Smolíková, Růžena Šlemrová. Hláška "Dyndero, on loudí!" vstoupila do historie české kinematografie i do života R. Šlemrové. Humor veskrze poláčkovský byl převeden na plátno vkusně. Na pět hvězdiček to není, ale čtyři si zaslouží beze sporu. (03.01.2016)

Jestliže je Poláčkův Hostinec považován za jeden z nejlepších humoristických románů vůbec, film jej má a musí následovat. Proč? Zachovává totiž s obdivuhodnou bravurou všechny atributy Poláčkova díla, přitom je ale svrchovaně autentický a moderní zároveň. Není to žádná amorfní literární pieta, naopak. Ozývá se v něm výsměch maloměstské šedi a stereotypu, ale současně je oslavou krásy a kouzla lidského mládí. Výtečně rozehraná partie elitních zástupců českého hereckého Olympu potom dává příležitost k plynulé souhře mezi starší (Šejbalová, Šlemrová, Rašilov, neodolatelný Neumann, Plachý) i mladší (Hrušínský, Beneš, Chvalina, Špidla, samozřejmě obě Dagmary) generací, přičemž některé dialogy či repliky se díky tomu navždy zařadí do jakési kolektivní paměti národa. Dílo vracející se do dob (ne)dávno minulých, rýsujíc před diváky hravou atmosféru ospalého lázeňského městečka vytrženého z letargie nečekaným manželským rozkolem, vzbudilo negativní ohlas především u tehdejší (komunistické) kritiky, která film jednomyslně sepsula jako nepatřičný odkaz minulosti. Že nebyla v právu, je zřejmé. Filmový Hostinec je jednou z posledních svobodných vzpomínek na zlaté časy masarykovského Českoslovenka v době, kdy byl Masaryk a prvorepublikový status quo určen k okamžité likvidaci. (05.10.2008)

„Promiňte slečny, tancovat nebudu, chci přemýšlet a vzdělávat se. Ostatně, ženy jsou nepřítelkyně moudrosti!“ - „Vyslovil jste odvážnou myšlenku, pane Kébrle. Nesouhlasím, ale chci s vámi diskutovat, hned jak složím prádlo.“ Naivní, předvídatelná, ovšem zároveň také velmi pohodová věc, u které se jeden musí usmívat po celou dobu. Mohou za to kvalitní herecké výkony (vládnou hlavně sehraní Hrušínský a Beneš), mnoho vtipných situací (objednávání zmrzliny, trestná výprava, hraní karet, přimlouvání se za padlou atd.), ale především dialogy a vůbec mluva, film je totiž zábavnou oslavou češtiny a ty hrátky s ní je radost poslouchat. Škoda občasných (co do humoru) slabších míst, které jistě ještě šly vyšperkovat, na solidní 4* to však vychází i tak. „Ctěný přípravku proti štěnicím, vidíš jasně, že se nepotřebuje žádného. Opravdu se diví, jak se někteří na něho lepí.“ - „Milá pasto na parkety, jen sprosťák se může domnívat, že se jeden na někoho lepí. De si sám, chodník je dost široký pro všechny.“ - „Kam se teda de?“ - „De se kam se chce!“ (13.07.2016)