Den, kdy Země vzplanula

Síce nie som (ú)plne stotožnený zrovna s tým, že by toto naprosto číročíre britské, katastrofické science-fiction s apokalyptickým nádychom, malo najskôr spadať do akýchsi, „béčkových vôd”, no je v ňom zahrnutých až toľko všelijakých vlastností, že som teda ani poriadne nevedel, komu alebo čomu, mám vlastne venovať náležitejšiu pozornosť? • Na tento britský titul: Deň, keď Zem vzplanula; nazerám predovšetkým skrz optikou ústredného protagonistu: Petra Stenninga; novinára z londýnskeho novinového denníku: DAILY EXPRESS, ktorý sa na začiatku nachádza vo vskutku ozaj nezávideniahodnej situácii; mimochodom ako aj mnohí ďalší obyvatelia nielen celého Londýna, aby sa tým pádom znovu vrátil o rovných 90 dní naspäť, keď nám v retrospektíve následne vyrozpráva, čo tomuto stavu totižto priamo predchádzalo, a čo už v tej dobe i pomaly signalizovalo, že skrátka asi nie je niečo v naprostom poriadku... • Áno, tentoraz vari na mysli teda nemám vôbec nič iné, ako testy: jadrových zbraní, ktoré sa konkrétne dvom svetovým mocnostiam [Sovietskemu zväzu & USA], vymkli až natoľko spod kontroly, že ich súčasne vykonané skúšky, jednak [1] spôsobili totálnu anomáliu v počasí, čo dokonca neskoršie prerastie až k samotnému odchýleniu obežnej dráhy Zeme, vďaka čomu sa ľudia ocitnú ešte vo väčších sračkách, ako pôvodne dúfali, čo môže napokon zvrátiť iba jeden možný AKT, ktorý buď rozhodne o záchrane pre civilizáciu ako takú, alebo jednoducho ju nasmeruje k totálnemu zániku? • A jednak [2] sa na túto problematiku pozerám i prostredníctvom optiky vyššie spomínaných novín, kde sa zainteresovaní novinári, mimoriadne angažujú v tejto danej veci, keď zapochodu tohto diania; zároveň vypäto pozorujem i bežný, a k tomu nadštandardným spôsobom prevedený: rušný chod novinovej redakcie, čo samo o sebe nie je málo, pretože rovnako nazerám i do exkluzívneho zákulisia: periodicky vychádzajúcej tlačoviny v podobe väčších listov s informáciami o politických, hospodárskych, kultúrnych, športových a pod. udalostiach, no tentokrát väčšinu z týchto odvetví, vytlačili na poslednú koľaj: prichádzajúce katastrofy, ktoré čoraz intenzívnejšie naberajú na sile. • A beztak [3] sa mi ešte črtala i romantická línia medzi Petrom a operátorkou telefónnej ústredne: Jeannie Craigovou v podaní britskej herečky Janet Munroovej = Instantný počin 3v1, ktorý asi nevedel, čím chcel byť viac? • Ako som už medzitým trochu na úvod naznačil, nie som presvedčený o tom, že by na mňa neustále dýchala akási: béčkovosť zo strany titulu ako celku, no miestami ju tam určite bolo strašne cítiť. (22.09.2023)

Začátek sice nevypadá špatně, ale střihem se děj vrátí do minulosti a začíná nuda. V podstatě jsem asi po půl hodině film odepsal a zbytek jsem chtěl jen tak prolítnout, jestli se něco nezačne dít. Překvapivě to ke konci zase začalo vypadat celkem slibně, takže jsem zase vrátil cca do 30. minuty a odhodlal jsem se, že to zkouknu celý. Přežil jsem teda dalších cca 45 minut nudnýho blábolení v kanceláři, blábolení na kolotoči, blábolení na ulici nebo blábolení v jakýkoli jiný lokalitě, který občas přerušily záběry z úplně jinejch filmů (např. požáry) a jedna krátká bouře, která zničila pár modelů lodiček a převrátila model autobusu. Až potom se začalo odehrávat něco zajímavýho. Těch posledních cca 20 minut neni špatnejch, ale celej film to prostě nezachrání... (03.07.2010)

Den, kdy Země vzplanula je parádní katastrofický snímek, jenž je vyprávěn úsporně, avšak efektivně prostřednictvím skupiny novinářů, kteří se snaží přijít na kloub razantním změnám klimatu, jež znenadání ve velké intenzitě zasáhly zemi. Mrazivý film to musel být tehdy a neméně mrazivý je i dnes. Jde o velmi působivé varovné sci-fi z Velké Británie, které svým vyobrazením děsivých změn působí v dnešních reáliích skoro více relevantní než před 60 lety - jen ten původce problému se během let přetransformoval v něco jiného. (08.06.2022)

Měl jsem to štěstí vidět teď shodou okolností velmi brzy po sobě dva různé filmy z toho samého roku, přičemž oba s překlopením do sci-fi vize reflektovaly tehdejší hrozbu rozpoutání nukleární války počátkem 60. let, oba byly stylově, prostředím a atmosférou naprosto odlišné, ale oba mě dokázaly hodně zaujmout a nabídnout současně odlišný pohled na tu samou věc. Zatímco japonská Poslední válka se tomuto tématu věnovala od počátku, sledovala vzrůstající strach lidí z nové hrozby a rozehrála rovněž drama mezi postavy vědců a politiků, v tomto britském snímku šlo jen o jeden z mnoha motivů, stávající se klíčovým dlouhou dobu zejména pro novináře, ta tíseň k závěru byla však velmi podobná. Mám rád konverzační komedie s inteligentním humorem, stejně tak kvalitní sci-fi či politické thrillery, výrazně méně již romantické filmy, ale Valu Guestovi se podařilo stvořit film, ve kterém tato neotřelá žánrová směs působí v dobře namíchaném poměru a skvěle plyne bez vyvolání pocitu překombinovanosti. Snímek dokáže dlouhou dobu bavit a podmaňovat si diváka díky skvěle napsaným slovním přestřelkám a výborným hercům zejména v postavách novinářů v čele s Edwardem Juddem, a postupně ze zdánlivě oddechové roviny ve jménu humoru a romantiky (atmosférou mi občas Den, kdy Země vzplanula připomínala Wilderův Byt) přecházet stále hlouběji do závažného společenského problému. Rozhodně velká spokojenost, poslední dobou jsem zhlédl více britských žánrově spřízněných filmů ze 60. let, ale tento si mě získal z nich asi nejvíce... „Snažíme se přechytračit přírodu! Co všechno dokážeme rozštěpit?“  [90%] (26.01.2022)

Proč to bylo tak přehnaně ukecaný? Hubou tu melou všichni pořád, připadal jsem si jak při sledování screwball komedie Howarda Hawkse. Nebýt tohoto místy otravného elementu, byla by spokojenost vyšší. Ale z hlavy si nevzpomínám na takhle starý apokalyptický film stejné působivosti, určitě doporučuji, místy mě chytala opravdová úzkost. (09.12.2016)