Cléo od pěti do sedmi

Po naprosto skvělých úvodních titulcích s barevnými záběry na karty následovala poněkud unylejší část bloudění hlavní postavy ulicemi a návštěvy kloboučnictví, kdy jsem si s filmem příliš „netykal“. Ještě mi pak chvíli trvalo, než jsem začal na Cléo od pěti do sedmi oceňovat i něco jiného, než samotný nápad jednoty času ve filmu. Ale pak jsem už plně vnímal i to, jak působivě zvládla režisérka atmosféru svého díla, která přesně vystihuje aktuální psychologické rozpoložení postavy Cléo. Některé pozdější scény z ulice, kde jsme u Cléo svědky pocitu znovu se objevujícího zoufalství či náhlého procitnutí k jiné myšlence, působivě umocňují scény s hromadným vzletem holubů nebo čekání na možnost přejít na druhou stranu oproti dlouhému procházejícímu davu. A musel jsem uznat, že ten film je neskutečně zajímavý jak formou (včetně kamery a typické Legrandovy hudby), tak obsahem a vůbec nevadí, že skončí náhle bez toho, abychom se dozvěděli hlavní výsledek, na nějž Cléo čeká, protože její procházka a povídání s Antoinem vdechla do filmu i do života Cléo nové spestření, radost i naději. Přestože je hlavní postavou zpěvačka, vyloženě „hudebních“ scén se ve filmu dočkáme jen pramálo, ale všechny stojí svou krásně spontánnou a bezprostřední atmosférou za to, ať už ta během veselého šansonu z rádia v autě, zpěv v parku na schodech či živá sešlost se samotným Michelem Legrandem u klavíru. Tedy mohu hlásit aktuálně už podruhé po sobě velmi dobrou zkušenost s francouzskou novou vlnou 60. let, tentokrát i s milým bonusem v podobě cameí slavných tváří tehdejší francouzské kultury (zejména v části s groteskou) navrch. [80%] (06.01.2023)

Vidět ten film jsem chtěl už asi dva roky, ale vždycky když už jsem se na to chystal, tak mě zarazilo, že při takovém počtu hodnocení k tomu neexistují české titulky (což ne že bych to s anglickými nezvládl, jen mi to nešlo na rozum) a že jsem se bál, aby to nebyla jen vyprázdněná intelektuální nuda. A když už se naskytla příležitost to vidět s českými titulky, neváhal jsem ani chvíli a vypravil se tedy včera do Ponrepa. Musím říct, že místy jsem se obával, aby se to právě v intelektuální nudu nezvrtlo, ale to jsem si naštěstí myslel jen v pár scénách, které krapet o ničem bohužel byly. Většina filmu ale naštěstí má dost co do sebe a potvrzují to už jenom ty úvodní titulky, které jsou tak krásně hravé, že jsem až měl pocit, že už jsem dlouho lepší úvodní titulky neviděl. Po celou dobu mi to pak dost připomínalo Noc od Antonioniho, jenže tohle bylo ucelenější, hlubší, s nějakým směřováním a dokonce i s nějakým závěrem. Taky se mi líbilo, jak to celou dobu dokázalo být psychologické a i když to ve vykreslování charakteru Cléo občas má nějaké mouchy, často člověk chápal její potlačovaný strach a vsugerovávání si, že "už jsem v pohodě" stavu, který ale vede do temnější strachu a deprese než předtím. Je tu i dobře propracované téma toho, že člověk sice ví, co mu na jeho životě vadí, ale touhu měnit to má až ve chvíli, kdy je v úzkých. Nemusí to být nutně čekání na výsledky testů ohledně rakoviny či jiné nemoci, nemusí se to týkat ani strachu z možná dost blízké smrti, ale jakékoli opravdu velké změny, která s člověkem hne. Sama to vlastně už říká karta smrti v tarotu, která, jak je na začátku filmu řečeno, neznamená rovnou směry ale velkou životní změnu. Cléo tedy celý film přehodnocuje svoji situaci a možnou budoucnost, aby došla k určitému uvědomění, že se vše odehrává tak jak se odehrává a že nikdy nemá smysl házet flintu do žita, dokud není opravdu pozdě. A k tomu ji dopomůže i Antoine, kterého při bezcílnému putování Paříží potká, protože je to po dlouhé době někdo, s kým si opravdu má co říct. Ať už výsledky dopadnou jakkoli, smrt jen tak ještě nepřijde. Proto si i myslím, že ten film nekončí otevřeně, ale záměrně v nejpodstatnějším úseku nejen onoho času, ale i dne a možná i dlouhé doby. Líbilo se mi i to striktní odehrávání se v "reálném čase", které tenhle dojem i přes nemalý počet střihů vyvolat určitě umí a musím pochválit i kameru, protože je tu spousta skvěle nasnímaných scén i dost hrátek s bílým nebo černým pozadím. Občas to není tak naplněné jak by mohlo být, ale jinak to opravdu má co nabídnout, není to vyprázdněné a do sebe zahleděné, ta groteska v kině to celkem osvěžila a kdyby nějak takhle vypadala Noc, tak mám ten film mnohem, mnohem radši. 4* (24.11.2022)

Zase jsem viděla jeden z filmů francouzské nové vlny. A navíc jsem viděla film od úspěšné režisérky, čehož je třeba si vždycky považovat. Cléo je zajímavá především díky své formální stránce - rozčlenění na kapitoly, odměření času, který sedí s časem filmovým, práce s hudbou, zvuky i kamerou... Mohla bych uvést nespočet příkladů, ale to si nechám na jindy. Cléo není tak zajímavá po dějové stránce, ale o to v nové vlně ani nešlo a je třeba to čekat. Film je však exemplárním příkladem cinéma vérité, studnicí nápadů a formálních experimentů, sondou do duše jedné Pařížanky, a za to je třeba jej oceňovat. (15.04.2012)

Nepoznám veľa filmov, v ktorých funguje jednota času (niekedy spoločne s jednotou miesta a deja). Vlastne okrem Cléo iba Zinnemanov Na pravé poludnie. Cléo som videl pred polstoročím a Vardovej dielo ma veľmi príjemne prekvapilo. Bohužiaľ ho už nedokážem zohnať, aby som si oživil spomienky a tak som mu preventívne znížil hodnotenie na štyri hviezdičky a budem ďalej dúfať, že možno sa raz pritrafí. Potom k nemu napíšem aj riadny komentár a definitívne sa rozhodnem o hodnotení. (04.02.2019)

"Filmy jsou život s vystříhanými nudnými částmi," prohlásil jednou Alfred Hitchcock a jeho teze je dokonale aplikovatelná na jeden z nejzajímavějších filmů francouzské nové vlny, který natočila "babička francouzské nové vlny" Anges Vardová. Přestože název jasně říká, že budeme sledovat dvě hodiny ze života titulní hrdinky, která putuje ulicemi Paříže a čeká na výsedky vyšetření, ve skutečnosti má film hodinu a půl s tím, že poslední půlhodina je na doplnění ze stran diváků. Vardová totiž rozlišuje mezi časem skutečným-dokumentárním, který se čas od času zjevuje na obrazovce a divák si tak může skutečně vyzkoušet, že to na sekundu vychází, a mezi tím filmově-fikčním, který pojímá impresionisticky. Pokud se má brát v potaz rčení, že postava se na začátku filmu zrodí a s jeho koncem umírá, Cléo od pěti do sedmi je čestná výjimka, které na výsledném hodnoceni ubírá fakt, že dialogy jsou v některých chvílích nepatřičné a že malé epizodky s výběrem klobouku či vložená krátká groteska s účastí Godarda, Kariny a Constantinea na sebe strhávají pozornost a odvádí tak diváka od celku. Vardová prohlásila, že "Feminismus může být zábava" a Cléo od pěti do sedmi je toho zářným důkazem - už kvůli užití odrazových ploch (hrdinka je utvářena prostředím a proměňuje se v rámci něj) a nádherném nasnímání míst, při kterém se nezapře, že Vardová bývala fotografkou. (22.02.2007)