Room

Neskutečná psychologická bomba! Takovéhle psychologické filmíky, hrající si s podvědomím diváka naprosto miluji. Hned od začátku na mě Room působil příjemným melancholickým dojmem. Dokonce jsem se občas nevědomky radostně usmíval, jak jsem se nechával unést poutavým scénářem. Postupem času si divák zlehounka uvědomuje pravou zápletku snímku a hlavě se mu rojí neskutečná záplava smíšených pocitů, emocí a dojmů. Naskytly se i chvíle, kdy jsem na plátno koukal vykulenýma očima a hubou dokořán, čemuž napomohla i bravůrní režie Abrahamsona, ozdobena hudební rozkoší Stephena Rennickse. Myslím si, že kdyby byl nějaký video záznam mého ksiftu, po čas sledování Room, mohl bych v nejbližší době očekávat pozvánku do Bohnic. Takovou pocitovou euforii jsem v kině zažil naposledy při posledním Potterovi. Možná malinko hlušší byla pasáž po jednom zásadním příběhovém segmentu (nebudu spoilerovat). Na druhou stranu to dost možná bylo v zájmu režiséra, aby poukázal na psychologii hlavních aktérů filmu. ___ (Cinestar, Hradec Králové) (27.01.2016)

Těžko spekulovat, nakolik jsou vyobrazené zážitky, emoce a situace skutečně autentické a relevantní, jelikož zážitek je to naprosto specifický, ojedinělý a nepředstavitelně trýznivý, tzn. můžeme to nazývat z pohledu filmařů spíš jako "režijní/scénaristické nápady" a jakýsi výtah střípků a zážitků - či snad jeden ze zlomových úseků 7 let dlouhého příběhu - a těch nápadů a střípků tam nebylo dostatečně mnoho na emocionální nálož. Film je to syrový, řežisérsky úsporný a přímočarý, jen jeho nastavení je příliš málo hutné/košaté a některé naprosto zásadní otazníky směrem k hlavním hrdinům v průbehu příběhu vyvstávají, nicméně odpovědi se divákovi nedostává a tak nejucelenější a emocionálně nejvíce rezonující scény jsou mnohdy ty úplně nejjednodušší (Jack se psem apod.). Uznání ale na místě jak režii, tak fantastické Brie Larson, která si tady zařídila na pár let kariéru dramaticky talentovaných a vybavených hereček ala Nicol Kidman, či Julianne Moore. Na minimu prostoru hodně muziky, ale orchestr se nekonal. (28.04.2016)

Parádní námět (nebo předloha?), z kterého vykvetlo zajímavě tísnivé drama. Filmu nechybí špetka napětí, přiměřená dávka psycha, silné a nikoli lacinné emoce a hlavně perfektní herecké výkony. Výsledkem je svým způsobem taková psychologická studie toho, co se stane, když se k lidem chováte jak k laboratorním myším... 8/10 (05.03.2017)

První tíživá, klaustrofobická a i relativně zajímavá polovina, kdy malý Jack nemá ponětí o okolním světě a vše vnímá jenom skrze televizní obrazovku, je výborná. Jenomže jakmile dojde k prvnímu velkýmu zvratu (kterej je sám o sobě sice předvídatelnej, ale perfektně natočenej), začne film upadat do rutinního, rádoby psychologickýho, rodinnýho, smutnýho a samoúčelnýho dramatu o snaze začlenit se do běžnýho života. A přesně tehdy, kdy si divák uvědomí, že už čeká jenom na ten happyend, pochopí, že v tý druhý polovině vlastně nic nefunguje. (22.02.2016)

Koukám, že jsem to viděl už dřív, ale to jsem ještě neznal kapitánku Marvel alá Brie Larson, takže jsem si to hodil ještě jednou a film obhájil původní 4*. Je to fakt síla někde v půlce to vygraduje neskutečnou scénou a pak už jede především na psychický rovině. Film má v sobě samozřejmě hodně emocí a Brie Larosn hrála hodně dobře, holka jedna kapitánská. (10.11.2023)