Victoria

U tohoto filmu existoval v mém případě vysoký předpoklad, že se mi bude líbit. Laia Costa mě okouzlila v San Sebastianu v Un amor.  Její šarm v kombinaci s nočním Berlínem nemohl zklamat. Přesto tomu tak bylo. Polovina filmu spočívající v hloupém žvanění a ještě k tomu v angličtině. Druhá polovina zobrazující hloupou a nesmyslnou akci. Tři hvězdičky jsou ještě milosrdné. (09.03.2024)

Stejně jako Birdman, ani Victoria nedokáže přesvědčit, že je pro ni jednozáběrový přístup něčím víc než způsobem, jak se předvést (režisér se v rozhovorech rád chlubí tím, že oproti Inárrituovi nepoužíval „neviditelný“ digitální střih a celý film se mu s herci podařilo po desetidenním zkoušení sjet na třetí pokus). Začíná přitom slibně. Navzdory zdání spontánnosti lze za výstavbou děje tušit jasný plán a ohled vůči divákovi. Během živého prologu jsou nám představeny všechny hlavní postavy, které si díky přezdívkám snadno zapamatujeme. Chytrou pojistkou proti občasným přeřeknutím a zaváháním je fakt, že většina postav po velkou část filmu nemluví svým rodným jazykem a proto musejí někdy chvíli hledat správný výraz. Na střeše dochází k nastínění potencionálního konfliktu upozorněním na Boxerovu kriminálnickou minulost. V kavárně je během autenticky intimního dialogu prohlouben vztah mezi Viktorií a Sonnem, odůvodňující dívčino následné rozhodnutí zapojit se do akce. Teprve poté, když se vyprávění začne uzpůsobovat povědomým žánrovým schématům, film ztrácí dech a téměř veškerý potenciál něčím překvapit. Jedno klišé následuje další (potřeba najít náhradníka komplice, nestartující motor, střelné zranění odtajněné až dlouho po zásahu), naprostá většina scén trvá déle než je třeba, zprvu poměrně sympatické postavy se chovají jako stále větší idioti (což by od jistého okamžiku zřejmě měla částečně odůvodňovat skutečnost, že jsou pod vlivem drog) a předvídatelný konec je oddalován řadou zbytečných kliček, které nijak neprohlubují psychologii postav ani nerozšiřují nevelké myšlenkové podloží snímku. Přes působivé technické provedení (kameraman v závěrečných titulcích právem dostal přednost před režisérem) a zručné vedení naší pozornosti střídáním větší a menší hloubky ostrosti film není dost vtahující, aby fungoval jako ukázka intenzivní „zážitkové“ kinematografie, ani patřičně motivicky bohatý a v prostředí nebo charakterech náležitě specifický (hrdinové mají sotva dost charakterových rysů na dvě a půl hodiny filmu), aby mohl být brán za výpověď o dnešním multikulturním Berlíně nebo o generaci Y. Větší ambice, větší rozpočet, ale nakonec stejně obdivuhodná prohra jako české Hany. (09.10.2015)

Sakra, jak rád bych tenhle film opěvoval, ale bohužel to nejde. Naprosto zbožňuju dlouhé nepřerušované záběry, takže bych očekával, že budu absolutně unešený z filmu, který je natočen na jeden zátah bez jediného střihu, ale bohužel tomu tak není. Samotné kameře není co vytknout, ale to, co pokulhává, je příběh. Chápu, že je náročné pro tuto formu vymyslet konstruktivní příběh bez větších děr, ale já se prostě nedokážu přenést přes tu neuvěřitelnou demenci ústředních protagonistů, včetně hlavní postavy Victorie, ke které bych měl cítit sympatie, ale jak bych mohl, když je to naprostá kráva. Celé je to takové podivné a působí to na mě hrozně nevěrohodně. Ale jednu věc filmu musím nechat, i když mě na něm štvalo hrozně moc věcí, tak jsem nad ním dumal ještě mnoho dnů po zhlédnutí a ve výsledku na mě přece jen určitým způsobem zapůsobil. Asi tomu někdy dám druhou šanci a třeba si to užiju víc, ale bojím se, že do očí bijící tupost hlavních postav nedokážu ani napodruhé jen tak překousnout. (07.05.2018)

Forma vyhrala nad obsahom, ktorý sám o sebe za veľa nestál. Ale natočiť 140 minút na jeden záber, to si žiada veľký potlesk. Keby sa tvorcovia viac sústredili aj na obsahovú stránku a o nejakých 20-30 minút skrátili stopáž, mohla to byť nezabudnuteľná pecka a takto... sa mi film i tak veľmi páčil, ale mám k nemu určité, už vyššie spomenuté výhrady, kvôli ktorým hodnotím s prižmúreným okom za slabšie štyri. (16.09.2016)

Kameraman kaskadérem. Rozkročena mezi moderním uměleckým filmem a subžánrem kriminálního heist movie, Victoria realizuje tento přechod naprosto plynule a vytváří úchvatný mix spojený vzrušující formou. Vše je natočeno v jednom záběru (což se po zohlednění prvků heist filmu stává pozoruhodnější) a čas syžetu je skoro roven času projekce (blížeji než Gravitace). Na tento fakt se upomíná — Victoria se ve vyprávění vyznačuje vysokou mírou sebeuvědomění, čehož se nevzdává ani v pozdějších akčnějších a více vtahujících scénách. Kamera se nikdy nevzdaluje hrdince a prostor je vystavěn za pomocí pečlivě zvolených a nasnímaných vodítek rozesetých ve vyprávění, na které se později navazuje. Jako málokdy je důležitým referenčním bodem konstruujícím okolí zvuk mimo záběr. A svět se bez jediného střihu mění, noc v den a štěstí v tragédii... (06.10.2015)