Anthropoid

„Řekni mi, milá spolukonspirátorko a spoluatentátnice, máš nějakou kamarádku, která je stejně rozkokošná jako ty?“ „Jasně, Lenku!!!“ A pak na randevú přitáhne Gajslerku!!! IksDé! Naďmároš si s vytlemenou Kanaďankou při tom romantickém popichování během čekání na Hajdyho vcelku polepšil oproti době, kdy v Padesáti odstínech rozčvachtával jezdeckým bitchíkem odpornou Terezu Kostkovou, ale Gabčíkovi muselo s Aňou to antentátničení dost zhořknout, a není divu, že si raději prostřelil hlavu, než aby se jí znovu dostal do spárů. No chudák Cyprián, tomu říkám kástingová pomsta! Kromě této ryze komediální vložky nám mnichovští zrádci rekapitulují tu historii pojmenování maďarské elektrárny vcelku s grácií, jakž takž věrně, svižně, překvapivě poutavě a dramaturgicky i herecky na výši. Tedy až na ten grandiózní lingvistický paskvil. Angličtina tu má být češtinou (popř. maďarštinou), měli tedy obsadit výhradně rodilé mluvčí, nebo ty nerodilé předabovat. Když si Naďmároš povídá s bábou Moravcovou jako „Čech s Češkou“, akcentově to připomíná etudu, jak se Angličan snaží sklepat cenu kundy z Boženky na bazaru v Istanbulu nebo vysvětlovat downovi integrální počet. A také Naďmárošovo „kurva“, procítěně vložené do velké britštiny, znělo velmi kubišticky a okamžitě se mi vybavilo toto. Nicméně jinak zcela bez výhrad! Tahle čajochlemtsko-žabožroutská klika by klidně mohla strkat nasliněný prst do našich historických análů i nadále a příště konečně pořádně zmáknout třeba ony žhavé trampoty otylého středověkého protestanta pod názvem John Goos, nebo zarejdit ještě hlouběji a natočit velkofilm Overmind Plougher o bájném zakladateli Přemyslovské dynastie. (Pozn. překladatele pro polykokoty: To je ten, co píchal Libuši.) (20.10.2016)

Americký režisér Sean Allis se pustil do (podle svých slov srdcového projektu) režie filmu který pojednává o důležité událostí pro České a Slovenské obyvatele. Problém je, že Anthropoid vůbec nevypadá jako srdcový projekt. Je na něm vidět práce, je na něm vidět snaha, herci jsou fajn ale v podstatě to není nic speciálního. V celém filmu se mluví anglicky. Což by nevadilo. Ale když herci mluví anglicky a potom pronesou české slovo zní to hrozně rušivě. A hodně podivné je i přidání lásky do tohohle filmu. Přitom podle historie se Kubiš a Gabčik měli schovávat a žádné vztahy nenavazovat. První půlka tedy hraje na průměrnou štafetu. Ihned jak se ale odehraje atentát na Heydricha se z filmu stane to pozlátko které Ellis sliboval. a poslední scéna je tak emoční je jak by závěr filmu měl být. Pro někoho kdo událostí nezná to mohlo být super. Ale protoho kdo ví jestli se atentát povedl nebo ne, jestli atentátníci přežili nebo ne to není takové napjetí. Kubiš a Gabžik se ale jinak dočkali filmu který je fajn pocta jejich památce (Když si odečtu tak trochu podivnou první půlku) (12.10.2016)

U příležitosti dne válečných veteránů píšu tento komentář. Trochu mě k němu a návštěvě kina za účelem zhlednutí Anthropoidu vyprovokoval text redaktora Reflexu p. Tesaře (snad si jméno pamatuji dobře). Prý Češi si neváží parašutistů a málo na něj chodí. Nicméně i příběh velkých hrdinů i sebelepší téma může mít hrozné zpracovaní. Naštěstí to není případ tohoto filmu. I když se tu nabízí srovnaní s Atentátem (ano, zde nejsem originální) a ten i přes své chyby a staří je stálé o něco lepší. Ovšem některými částmi jakoby Anthropoid Atentátu vzdává hold. Setkal jsem se i názorem, že je to hrozně předvídatelné (co by někteří diváci za překvapení chtěli). Trochu mě mrzely chyby v úvodních a závěrečných titulkách. Pane Tesaři chodit na některé filmy může být dobrým krůčkem k vlastenectví a hrdostí, ale docela malým a možná zbytečných krůčkem. A to píšu s ohledem na den válečných veteránů a ne na přemrštěný nacionalismus. (11.11.2016)

Žádný jiný zahraniční film mě coby českého vlastence tak moc nepotěšil. První polovina je sice víceméně z povinnosti, za účelem trochu prvoplánového představení hlavních hrdinů a jejich odbojové i milostné osobnosti, ta druhá však, od započetí samotného atentátu až po závěrečný záběr, mě zásluhou bravurního dramatického timingu, nádherně syrové akce a bezchybně vygradovaných emocí úplně smetla a veleslavnou kostelní bitvu jsem s postavami neskutečně prožíval, přestože vyústění bylo nevyhnutelné. V momentě, kdy Cillian Murphy, tímto už definitivně zasloužilý člen mé herecké top 20, zakřičel "Jsme Češi!", naježily se mi všechny vlasy včetně těch, které už jsem ztratil, a v návalu euforie jsem dostal nezkrotnou chuť stvrdit jeho vlastenecký výkřik několika půllitry hrdého českého piva. Zamrzí sice málo prostoru pro záporáky (je to film o nacistech se zdaleka nejmenším počtem hákových křížů na plátně), zato však dojme velmi upřímný a emocionální přístup k odvážným obětem a potěší sympatický výkon nejen Murphyho, ale také přesvědčivého Dornana. Jen místo Geislerové mohli tvůrci využít vzkvétající sexappeal Viky Kerekes, Aňa už má přeci jenom svoje roky a maskěři jí zrovna dvakrát nepomohli... (17.12.2016)