Labyrint

Na Labyrint jsem se děsně těšil. Už předešlé počiny z podobného soudku se mi od známého sympaťáka Jirky Stracha líbily a nebyl důvod si myslet, že tomu bude tentokrát jinak. Přece jenom jsem se lehce ve svém úsudku zmýlil. Nejenom, totiž, že se mi Labyrint líbil, on mě vyloženě nadchnul. Zkusím tedy nastínit okolnosti, které mě vedly k tomu, že jsem po dlouhatánské době pozměnil žebříček mých nejoblíbenějších seriálů a že mé nadšení nebere konce. Za prvé je tady příběh. Ten je perfektně vymyšlený, napsaný a přesně se trefuje do žánru, který se ve zdejších končinách moc nenosí a ke kterému s úctou vzhlížíme momentálně asi nejvíc k severským zemím. Je velice rozvětvený a po divákovi se právem žádá, aby zapojil šedé buňky mozkové a snažil se ve všech motivech, odbočkách a množství hlavních i vedlejších postav zorientovat. Zvláště po týdenní pauze to není vždy jednoduché, a tak s povděkem kvituji připomenutí předchozího děje. Příběh je perfektním spletencem detektivky, mysteriózního thrilleru a moderního noir žánru ve stylu „Dívka, která dělala kde co…“. K tomu trochu odkazuje i Zuzana Kanócz v hlavní ženské roli. Z vyprávění je cítit ponurost, depresivno, ale zároveň i nepřehlédnutelný rozdíl v podání českém a zahraničním. Žádná kopie True Detective nebo Se7en, nýbrž pořád ještě české reálie, prostředí a pokud to tak lze nazvat i české „chování“ postav a jejich nátury. Druhým nesporným kladem je herecké obsazení, na která má pan režisér prostě čuch. Langmajer, který už dávno není ucho v maskáčích je ztělesněné charisma a s, pro mě doteď neznámou, Kanócz tvoří výbornou dvojku, kde funguje jak profesní, tak i osobní stránka jejich vztahu. Výrazně mě potěšil i pan Donutil, který konečně nehraje nějakou karikaturu, ale mrzouta, který se snaží manévrovat v kleštích nadřízených a médií a přitom podporovat svůj vyšetřovací tým. Líbili se mi i Majer, Holub a další. Labyrint je podkreslen perfektní hudbou Ondřeje Brzobohatého, který zraje v jednoho z našich nejlepších skladatelů filmové hudby. Je až neuvěřitelné, že i ve scénách, které sami o sobě nejsou napínavé, cítíte díky jeho hudbě mrazení v zádech, plus Carl Orff - semper vivus. Režie Jiřího Stracha je prostě dokonalá. V celém seriálu snad nebyl moment (až na jeden, který popíšu později), kde bych si řekl, že to pan režisér už trochu přehání, nebo by naopak mohl víc přitlačit na pilu. Jistě, můj zvrácený vkus by nejraději viděl celý seriál jako mládeži nepřístupný, krvavější, temnější a méně politicky korektní, ale to jaksi nejde. Jistota a víra ve vlastní schopnosti je režisérovo obrovské plus a je vidět, že ani na moment nechce pochlebovat a zalíbit se tomu či onomu, je prostě svůj. Atmosféru buduje postupně, aby na konci každého dílu, a o to víc celého seriálu, zhoustla jako mlha u Rákosníčkova rybníku. Podobné pocity napětí u seriálu znám snad jen ze sledování Sherlocka a Dextera. O to víc mě mrzí posledních pět minut Labyrintu (vyjma camea pana režiséra s poněkud delšími vlasy :D), kde dořešení konfliktu Langmajerovy figury s dcerou rozmělňuje doznívající katarzi z odhalení celého příběhu a rozptýlí od závěrečného: “Ty vole, a je konec!“. Co dodat na závěr? Cítím neskutečnou radost, že jsem mohl být těch sedm týdnů zavřený v Labyrintu Pana Režiséra Stracha a nechal se neskutečně strhnout celým seriálem, který mi natolik sedl, že chci další a další Labyrinty. Nekonečně rád se v nich budu ztrácet a hledat cestu ven. Děkuji. (12.10.2015) (méně) (více)