Jizva

„Sociální problémy se neřeší tak, jak to děláte, že vyvěsíte na náměstí nějaké heslo.“ Některé věty, dialogy, ba přímo celé situace z tohoto filmu by klidně mohly posloužit jako podnět k širší společenské diskuzi. Kritická reflexe v Kieślowského Jizvě se sice dotýká budovatelských principů reálného socialismu a na první pohled se může zdát, že z dnešního pohledu tak řeší éru, kterou již odvál čas, nicméně dilemata vnitřní i společenské, postřehy a konflikty, které film přináší, mi připadají nesmírně nadčasové. Vykácení celého lesa za městem pro vytvoření prostoru na novou továrnu, či-li bouření jedné vzácné prospěšné věci pro vybudování druhého? I k takovým činům může pořád docházet ze strany vlivních lidí a institucí, pro vlastní zápal pro věc nevnímajících někdy její odvrácenou tvář včetně potenciálních následků... a velká společenská JIZVA, jíž lze v tomto filmovém podobenství vnímat jako důsledek celého procesu budování socialismu, zůstala nezahojena, když se potvrdilo ono řečení, že „Na plánech to vždycky všechno vypadá pěkně, ale realita bývá bohužel velmi brutální...“ Svým poselstvím určitě silná záležitost s neurčitým závěrem, který podtrhuje atmosféru onoho morálního neklidu, taky dobře zahraná a zrežírovaná, byť napětí občas povolí a ke konci film už působí zdlouhavě. Budovatelský film, jak tu píší někteří? Za mě tedy rozhodně ne. Mnohem víc, než socialistické agitky, mi svou kritičností s otvíráním tématu k diskuzi Jizva připomíná pozapomenutý trezorový film Klec (1973) s Janem Třískou. [75%] (16.11.2021)

Silné 3*. Kieslowskeho prvotina má mnoho z jeho dokumentárních rysů a zapůsobila na mě především jako obraz jedné doby. Od výše zmíněného stylu natáčení se odvíjí i celková atmosféra filmu (to znamená, že příběh je sledován jakoby z odstupu). Na oživení snímku má zásluhu charismatický Franciszek Pieczka, kterému nečiní problém získat si divákovu přízeň. Jizva je určitě kvalitní film, ale jeho klíčové téma je mému srdci poměrně vzdálené. 6/10 (29.08.2009)

První hraný film Kieslowského si určitě nezaslouží příkrý odsudek, kterému ho podrobili předkomentátoři. Deziluze z iluzí v sedmdesátých letech nejen v Polsku už nebylo možné ignorovat. Ideová intoxikace na druhé straně však stále zůstávala silná natolik, že se stále věřilo více na chyby jedinců a sofistikované pochyby o systému téměř neexistovaly. Vznikla tak doslova galerie dodnes zajímavých děl (OBŽALOVANÝ, PRÉMIE, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN, svým způsobem i GOOD BYE, LENINE, JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE, VE VYŠŠÍM ZÁJMU, atd.) zrcadlící tragédii idealistických jedinců vycházejících ze shora popsané premisy. Prvky dokumentárního filmu, kterému se předtím tehdy třicátnický autor věnoval, dílu rozhodně neublížily. Pieczkův výkon v hlavní roli je nadprůměrný a v každém ohledu zvládnutý stejně jako Stuhrův nomenklaturní slizoun. Smysl, ale i přitažlivost nadprůměrného filmu tak stojí a padá s odpovědí na otázku, zda je nebo není přínosné dozvědět se podrobnosti o krachu sovětizačního pokusu v Polsku či ne. Aniž bych chtěl vnucovat svou odpověď, dodávám jedno: Cum duae faciunt idem, non est idem. (28.08.2007)

Celovečerní debut Krzysztofa Kieslowského vychází ještě z režisérových dokumentárních kořenů a tak se zdaleka nepodobá jeho pozdějším opusům, směřujícím k mnohem větším přesahům. Na dobu vzniku se však Jizva dotýká poměrně odvážného tématu – rozdávání státních zakázek na výrobu továrny a s tím spojenými morálními, pracovními, osobními a politickými problémy. Divák se do jinak docela chladně a s odstupem natočeného filmu dostává pouze skrze postavu nově dosazeného ředitele vznikající chemičky, což byl jistě režisérův záměr (výborný Franciszek Pieczka). V závěru filmu, který obsáhl několik let jeho ředitelování, je hlavní hrdina vyčerpán – ví, že udělal množství chyb, ale zároveň se snažil jednat dle svého vědomí a svědomí. V jeho mysli jsou tyto dvě veličiny neoddělitelné a v „systému“, nikoli pouze socialistickém, to možná ani jinak nejde. Z dnešního pohledu je zde zajímavá významná role novinářů, kteří se samozřejmě nesnaží přímo odhalit „nepravosti“, ale mluví o popsání věcí a lidi takových jací jsou (a nepravosti už snad vyplynou samy, což je tázajícím i dotazovaným jasné) – že by novináři nebyli hlídacími psy pouze demokracie? (24.06.2017)

Papalášská kolona aut projíždí lesem, rozhoduje se o umístění nové chemičky. V kanceláři je potom územní plán už bez problému schválen, možná i díky zorganizovanému davu před okny. Lokalita je, ale vybrána velmi nešťastně. Přitom stačilo situovat fabriku o pár kilometrů dál, kde je krajina zdevastovaná a neobydlená, jenže ta oblast už patří do jiného vojvodství (kraje). Tady je kvůli rozsáhlé stavbě potřeba nejen vykácet 200 let starý les, ale i provést demolici desítek domků. Obyvatelé městečka jsou nespokojeni, cítí se podvedeni. Výstavbu kolosu má na starosti ředitel Bednarz, který se úkolu s nadšením a socialistickými ideály ujímá ..aby o obojí přišel. Film působí chvílemi dojmem dokumentu, schůzuje se, staví se, mává se z tribun a slavnostně se přestřihávají pásky, ale především je tady člověk, jednotlivec jeho nadšení, rozčarování, zklamání. „ Cítíte se vinný? – Ne. A to je to nejhorší. Jenom hloupý“. „Jizva“ není průměrný nebo nepovedený film, jak by se z mého hodnocení mohlo zdát, chyba je na mé straně, nemám stále k budovatelským filmům náležitý odstup. (26.04.2006)