O-bi, O-ba - Zánik civilizace

Místy podmanivá depresivní atmosféra, ne zrovna špatný (byť dost jednoduchý) příběh a fakt, že to rozhodně není blbé z tohoto filmu dělá záležitost, která minimálně za zhlédnutí stojí a která mě osobně celkem sedla. Celé je to vlastně podobenství s několika zajímavými symboly (přirovnání přeživších lidí k neustále praskajícím a padajícím kachličkám), které sice drží pohromadě, ale podle mě všechno bere až moc černě. V určitých chvílích mi to dost připomnělo Massebu, ale na rozdíl od ní se člověk u toho neunudí. Mě osobně se ještě líbila kameru, která sice je hnusná, ale přesně taková měla být, tak i zapůsobila a svůj účel splnila. I přes to, že na tom filmu vidím klady a není jich zrovna málo, i tak jsem pořád čekal, že z toho nakonec vypadne něco víc, něco silnějšího a víc propracovaného a proto víc jak 3* nedám. Ale musím uznat, že ten film něco do sebe rozhodně má. Akorát si teda nejsem jistý, jestli jsem správně pochopil ten divný konec. 3* (22.05.2020)

Nejmrazivější Szulkinův film, jenž nekompromisně vtahuje do podzemního světa, v němž už jde spíše o poslední zbytky lidskosti, kontinuity a jediným, co udržuje poslední pouta z humanitou je víra ve spásu. Szulkin a jeho štáb zde vytváří naprosto sugestivní a úžasně nafilmované obrazy a výjevy, jež daleko předčí to, co v té době vznikalo u nás. Praskající kupole jako memento blížícího se zániku, davy anonymních a čekajících lidí, jež nevědomky požírají poslední vazby na svůj rod a přitom připomínají hrůzné obrazy z koncentračních táborů, symbolický a nadějeplný motiv provazochodkyň... Film překypuje nápady a mrazivou ironií a některé scény jsou až na hranici geniality (muž zavřený v chladničce), navíc je velmi zajímavé sledovat pouť byrokrata, jenž se ze snahy o sebezáchovu a udržení pořádku setkává s různými postoji k nejisté spáse a nakonec z letargie procitne v ideu být sám spasitelem. Zde mi však opět přišlo, že Szulkin spíše mapuje a načrtává a nenechá témata pořádně rozvinout, postavit na nich pořádnou narativní strukuturu, i proto mi film přišel jako jakýsi velmi zajímavý filosofický traktát, jenž však nedokáže zcela naplňovat očekávání a potřeby filmového diváka. (30.09.2012)

Zřejmě pod vlivem Sexmise jsem předpokládal, že to bude spíše komediální záležitost. Možná i díky tomuto omylu na mě film zapůsobil silněji, než kdybych přesně věděl, co od něj čekat. Neřekl bych, že je to nějak extrémně depresivní film, nicméně optimismus a radost ze života z něj zrovna neprýští. Je tu pár zajímavých nápadů ohledně fungování zbytku lidstva v postapokalyptickém světě a pozornost je upřena zejména na to, jak se hlavní hrdina srovnává se stupňujícím se rozkladem a šílenstvím svého okolí. V podstatě tu není žádná nosná příběhová linka, což ale vůbec nevadí, spíš naopak. Film vám ani necpe žádné konkrétní poselství či myšlenku. Zato nabízí zajímavou vizuální stránku a atmosféru (ani už nevím přesně proč, ale v některých místech mi to nějak asociovalo Scottova Blade Runnera). (19.04.2018)

Kdybych měl vybrat několik režisérů, které bych vnímal v rámci sci-fi žánru jako zásadní, protože do něj přispěli buď opakovaně nebo s něčím osobitým i nadčasovým, Piotr Szulkin by se mezi nimi mohl spolehlivě ocitnout. Přeci jenom v letech 1979–1986 natočil hned 4 postapokalyptické sci-fi s ojedinělým stylem a atmosférou, z čehož minimálně Válka světů – příští století mi přinesla silný zážitek, i ty další dva filmy mi připadaly zdařilé, originální a hodné pozornosti. Jenže i mistr tesař se ve svém oboru někdy utne a mnou právě viděný, poslední zbývající snímek ze Szulkinovy postapo série na mě přesně jako takové utnutí zapůsobilo. Zápletka obsahující podobenství o přeživších lidech, kteří kdesi v podzemní továrně čekají na záchranu v podobě příletu (patrně neexistující) Archy, mě sice na chvíli zaujala, ale v samotném provedení ve víru nekonečných bizardností a bláznivých postav uprostřed klaustrofobického prostředí ke mě potenciální přesah příliš nedokázal proniknout. Zatímco nasledující Szulkinův film Ga, Ga – Sláva hrdinům měl v sobě zároveň pro mě podmanivou nadsázku a fungoval v něm absurdní humor, zde to vypadá, že se všechny ty bláznivé výjevy berou úplně vážně a občas to spadá až do odporné nechutnosti (naturalistické vracení před kamerou a pod.). Sice tu nechybí hutnější temná atmosféra, ale moc mě nevzala, pokud byla téměř celou dobu úplně stejná a negradovala. Ani oblíbený Jerzy Stuhr mě tady moc nedokázal zaujmout, ani k jeho postavě bloudícího chlápka jsem si jaksi nic nenašel. Celou tu bizardnost zachránila až poměrně slušná poslední třetina, kde děj se konečně někam posunul a nabídl i pár silných obrazů (mj. ten se slepě veřícími lidi na útěku za Archou uprostřed stoupající mlhy) a dost působivý „nadpozemský“ závěr, žel vzhledem k mým celkovým dojmům víc než lepší 2 hvězdičky nedokážu dát. [50%] (27.11.2021)

Postapo podobenství, které se celé odehrává v podzemních prostorách nějaké továrny. Lidé zde blbnou, blázní, snaží se najít ráj, přežít každý den, sehnat jídlo, pomilovat se - a všichni čekají na Archu, která je má zachránit. Ano, je v tom kus depresivního náhledu nikoliv na možnou budoucnost, ale na současné pinožení a sliby o spáse v luftě. Žel, filmu chybí nosný příběh, takže je jen divný, a hlavní postava v podání Jerzyho Stuhra se chvílemi chová chytře, jindy zas jak blbec, není konzistentní. Vadila mi často i divná a nesouznící hudba, vadila mi kamera, úplně si rochnící v hnusu, vadil mi divný konec bez nějaké větší a nákladnější scény, i když jo, pochopil jsem, co měl říct - ale mezi námi, nic moc tedy. A samotné podobenství je taky cinklé. Jako sorry, ale život není jen o depresích a čekání na smrt. (08.08.2018)