Padesátka

Díkybohu za mladou krev českého filmu, která se nebojí překračovat hranice dobrého vkusu, narušovat vyprávěcí konvence a vystupovat z omezujících žánrových škatulek. Kotek způsobem vyprávění nijak nezastírá, že předlohou Padesátky byla stejnojmenná divadelní hra. Jde proti trendu stále zběsilejší zábavy a většinu filmu staví na konverzaci tří mužů v jedné horské chatě. Vše co potřebujeme vědět, se dozvíme ze slov. Paralelně sledovaná cesta Vilmy Cibulkové na zmíněnou chatu důmyslně vyvolává mylné očekávání, že obě dějové linie budou pevněji provázané a budou se průběžně doplňovat. Namísto toho dojde k jejich střetnutí až v závěru, takže jednotlivé etapy ženiny cesty jsou ve výsledku pouze pozornost odvádějícím „červeným sleděm“ (red herring). Podobně se do souvislého celku neskládají ani flashbacky z minulosti – ve které fungují velmi netradiční (skoro avantgardní) časové vztahy – sloužící zejména k redundantní ilustraci toho, co slyšíme. Jde o inspirativní příklad hypermediace, při které staré médium nesplývá s tím novým, ale vystupuje do popředí (divadelní strnulost, průhledná snaha udržet postavy co nejdéle v uzavřeném prostoru, zdvojení jednoho sdělení tím, že je „vyřčeno“ slovem i obrazem). Tvůrci vycházejí vstříc rozptýlené pozornosti televizních diváků upřednostněním sitkomového syžetu volně propojených gagů před pevnější kauzální provázaností. Film je díky nerespektování vyprávěcí logiky a odmítání jakékoli konzistence v jednání postav příjemně neodhadnutelný. Nečekané jsou také prudké změny tónu v duchu „anything goes“ přístupu moderních eklektických umělců. Autoři se nebojí křížit vysoké s nízkým, smích se slzami, krev se spermatem. Veselé scénky jako z animovaných grotesek – včetně mickey-mousingu, který tak rád používá jiný progresivní český filmař Zdeněk Troška – sousedí například se scénou, ve které je jedné z postav proražena lebka a probodnuta noha (tak nešťastně, že o ni přijde). Kotek s Kolečkem se nepodřídili ani nepsanému požadavku na citlivější vykreslení minulé éry, které by z normalizace nedělalo ostalgický skanzen šílených účesů, pletených svetrů, upnutých kalhot a polských automatů na kondomy. Doba komunismu je pro ně jenom o povrchu, protože řešit politiku v postmoderní éře bez velkých narativů je stejně pasé. Rozverná karikatura normalizace odpovídá pojetí filmu jako sebevědomého generačního manifestu, který se vysmívá minulému režimu a dospělým lidem – starší postavy jsou buď hysterické a nemotorné (Kateřina), pedantské, bezcitné a bezohledné (Pavko) nebo jde rovnou o psychopata, který namísto novin „čte“ ve zvířecích vnitřnostech (Kuna). Jak pro mladší, tak pro starší postavy pak platí, že jsou definovány jedinou vlastností, že jde o jednorozměrné typy, což dobře souzní s nadsazeně komediálním tónem některých scén a pěkně kontrastuje s pokusem o nostalgicky dojímavou tragičnost scén jiných. Za nejsmělejší vystoupení z dominantního proudu současné žánrové kinematografie ovšem považuji důsledný antifeminismus filmu. Padesátka je podvratná svým konzervativním šovinismem, chlapáckým „horalským“ humorem o ženách, buznách (co pijou brusinkový džus) a tělesně postižených. Žádná pozitivní, natož aktivní ženská postava, která by jednala na vlastní pěst (nikoli z touhy zavděčit se muži). Ženy naopak představují chtíčem ovládané sexualizované objekty, které mohou být rády za to, že s nimi někdo chce souložit (a vyhánět jim tím smutek z těla). V záplavě filmů oslavujících probouzející se ženskou sílu skutečně velmi osvěžující. Těším se, čímž nás nadějný scenárista, který již dříve projevil mimořádné pochopení pro ženskou duši (Zakázané uvolnění), překvapí příště. Stejně tak jsem zvědav, jak bude Kotek dále rozvíjet humorné motivy z filmu, který z něj udělal idol teenagerek (oproti Snowboarďákům se Padesátka liší například tím, že v ní všechno to souložení občas vede k početí dítěte a postavy si tak neujasňují jenom to, kdo s kým spal, ale také, kdo je čí syn/otec/bratr). (23.12.2015) (méně) (více)