Werckmeisterovy harmonie

Tarr tvrdí, že jeho film nemá příběh, s tím nelze tak úplně souhlasit. Tak silný emociální příběh jsem již dlouho neviděla. Je jako kaktus, krásně kvete, ale příliš blízké setkání může bolet. Mihály Víg napsal naprosto geniální hudbu. Krásně bych si film užila, kdyby byl celý jako začátek a závěrečná scéna. Mnohé dadaistické dialogy šly zcela mimo mne a zkazily mi dojem z filmu. (13.05.2013)

Kino Ponrepo (za osobní účasti režiséra): Existenciální óda na všechny aspekty mýtu jménem člověčenství. Werckmeisterovy harmonie jsou patrně nejpřístupnějším dílem maďarského neo-modernistického proroka Bély Tarra. Fascinuje mě režisérova geniální práce s obrazem / světlem a koncipací mizanscény, rovněž jako navození téměř nadpřirozené atmosféry, již umocňuje pocit bezčasí a neurčitosti. Je to jako brilantně secvičené pásmo divadelních scének. Každý element (rámování, zvuk, tempo-rytmika, hudba, pohyb kamery) působí sehraně a v dokonalé harmonii. Každý segment je jako ukolébavka na dobrou noc. Jenže pak přijde další a divák zkrátka nemůže neodolat. Otevírací sekvenci Werckmeisterových harmonií považuji spolu s openingem Dobyvatelů ztracené archy a Tenkrát na Západě za nejlepší úvod v dějinách kinematografie. (31.10.2023)

Tedy, pokud je toto nejstravitelnější Tarrův počin, tak si budu příště hodně rozmýšlet, jestli mu dát další šanci. Strašně těžce se mi hodnotí, protože jsem se do snímku nedokázal pořádně vložit za celou jeho délku, či možná právě kvůli té délce a rozvláčnosti. Na druhou stranu ty působivější scény na mě opravdu zabíraly a silně. Myslím hned tu první hospodskou, setkání s velrybou, nemocnici, další setkání s velrybou. V těch momentech jsem si říkal, že něco tak silného jsem již dlouho neviděl. Ovšem mezi nimi pro mne byla jen a pouze tma. Chvilkama nadšen, ovšem většinu jsem trpěl. (20.03.2012)

Vyklopím to hned a z fleku: během snad posledních třiceti let mě tento film zaujal ze všech nejvíc. Už vstupní scéna je tak ohromující a ochromující, že nic podobného jsem dosud neviděl: János v hospodě roztáčí opilce do vesmírné harmonie... Od antiky (Pythagoras) se věřilo, že hudební harmonie odpovídají harmonii pohybu hvězd. Koncem 17. století byl podobného názoru Andreas Werckmeister, jehož nerovnoměrně temperované ladění (wohltemperiert) používal v raných dílech i J.S..Bach). Samozřejmě to ale tak (docela) pravda není, řady tónů a nebeská tělesa mají své zákony a své výjimky (které je potvrzují). Všechno by ale celkem šlo, kdyby se neobjevila zásadní disharmonie, Leviathan (viz Thomas Hobbes, který žil přibližně ve stejné době jako Werckmeister; původ Leviathana ale není řecký, je hebrejský, viz Kniha Jób a další). Proti pořádku se postavil chaos.... (24.03.2014)

Podle románu Lászlo Krasznahorkaie, z nějž vycházejí i další Tarrovy filmy Kárhozat či Sátángó. Bez debat metafyzické dílo nejvyšší úrovně. Politický podtext podaný neuvěřitelně vybroušeným jazykem komíhajícím na rozhraní filmu suše dokumentárního a skvělého zdrcujícího naturalismu, kdy není ani jediné zbytečné chvilky. A to hudební poslání, není jediné hudební myšlenky, noty, ba ani pomlky, jež by nebyla nezbytnou součástí filmu a důležitým výpovědním prostředkem. (28.04.2005)