Po strništi bos

Ne, že bych Obecnou školu nějak zvlášť uctíval, ale viděl jsem ji mnohokrát a možná i proto jsem se na tento prequel nijak zvlášť netěšil. Ale jsou tu mí oblíbenci, v čele s Ondřejem Vetchým, takže jsem to prostě chtěl dát šanci i navzdory nevlídným recenzím. A čelil jsem pohodovému příběhu, tak krásně rodinně natočeném a citlivě zpracovaném dle vzpomínek Zdeňka Svěráka, přičemž jsem se dojímal každým druhým záběrem a ani trošku nenudil, jak tu čtu od lidí z každého druhého komentáře. Ne, že by se na Po strništi bos vzpomínalo jako na nějakou novodobou českou klasiku, ale věřím, že jakmile to začnou pravidelně reprízovat v televizi, diváci si k filmu cestu najdou a docení jej. PS : Oldřich Kaiser je tu naprosto bombový a neskutečně ho žeru! (09.10.2018)

„A to mu bylo hovno platný, Vlastíkovi.“ Už Obecná škola nemala ktovieaký „jasný“ scenár, ale mala skvelé postavy, atmosféru a SAMOSTATNÉ scény. Po strništi bos má len občas náznaky pôsobivej retro atmosféry a niektoré scény sú fajn a príjemne poetické. Ale je toho strašne málo a hoci je to bombasticky obsadené, naplno zaujmú len Ondřej Vetchý a Tereza Voříšková – a aj oni síce majú pekné, ale nie príliš výrazné úlohy. Od začiatku ma unovavovali chlapcove predstavy, sny a halucinácie. Ale potešili ma hlášky („Ja si to umím představit, ale chtěl bych to i vidět.“). (30.12.2017)

Marné hledání konfliktů, ve kterém těch pár dramatických momentů nakonec působí až nepatřičně. Svěrákovské sebeukájení v poetických momentech a detailech poprvé za hranicí otravnosti. A jako bonus Tereza Voříšková, která nemá co hrát, ale to je jedno, protože byla obsazená kvůli přesně dvěma scénám a ani jedna není o herectví. (18.08.2017)

Zřejmě už se asi definitivně rozpadlo nejlepší autorské duo polistopadového českého filmu, tedy otec Zdeněk coby scénárista a syn Jan coby režisér, věk a tvůrčí síly nejde zastavit, takže štafetu nyní nese mladý Jan sám...a ne úplně špatně. Otcových kvalit sice zjevně nedosahuje, ale fungující scénář imitující otcovu tvorbu napsat umí. Idylické vyprávění s hlavním dětským hrdinou, viděné dětskýma očima a primárně určeno pro dětského diváka (i když se snímek dá považovat i za rodinný), s jistotou v podobě knižní předlohy, ta Svěrákovská podstata je a zůstala i ve filmu přítomná... Výtky na nedostatečný příběh nechápu - ve filmu, v němž invalidní chlapec létá na létajícím kole (byť ve snu) a postava přezdívaná Vlk má ve flashbackových scénách skutečně vlčí pařáty, je jasné, že příběh je upravený svému cílovému divákovi - byl jsem v kině s jedenáctiletou neteří a dvanáctiletým synovcem a film prožívali úplně stejně, jako hlavní hrdina Eda četbu dobrodružné knihy... Proto taky právě vlk ohrožující babičku, jednoznačná aluze k archetypům zakódovaným v pohádkách, proto dětské klučičí party, proto motiv vytržení z cizího prostředí a stěhování do nového, neznámého, proto motiv vnějšího ohrožení (představovaného Němci a válkou), které je je pro bezstarostné dětství tím největším rizikem... (23.09.2017)

Na tento film jsem se opravdu těšila, a jak tu tak pročítám ty komentáře, nedá mi to a musím se přidat. Stále zde kritizují, že film nemá žádný příběh, že je vlastně o ničem, takové útržkovité vzpomínky slepené do jednoho kusu. Mně ale právě toto evokuje mé vlastní dětství a vzpomínky na něj, vždyť to je přesně tak, jak si člověk sám pamatuje fragmenty z doby dávno minulé, kdy byl ještě malé dítě. Toto jsou části a důležité momenty jedné poměrně krátké etapy dětství jednoho malého kluka, přesně tak bych si to představovala i já. Ano i já jsem milovník Obecné školy, to je pro mě porevoluční film č.1 a už ho asi těžko něco nahradí, ale toto je opravdu také velmi krásný a poetický film, který si levně nehraje s našimi city, měla jsem opravdu pocit, že tak to ti lidé žili a hlavně, že takto to opravdu vnímá sedmi nebo osmiletý kluk, děti si pamatují to, co je důležité pro ně a tuto skutečnost Jan Svěrák, myslím, opravdu naplnil a povedlo se mu to vyjádřit přesně. A jeho cit pro výběr herců, a hlavně těch dětských, je ohromný. Zdá se mi, že jsme opravdu zkaženi tou dnešní uspěchanou dobou, těmi všemi "trháky" narvanými zvraty a akcí, že když pak usedneme do těch křesel v kině a děj takto poklidně plyne, že se nedokážeme nechat unést pouhou vzpomínkou na dávné dětství jednoho kluka. Já to tak naštěstí ještě nemám :-). (05.10.2017)