Škola otců

Ladislav Helge byl pozoruhodný režisér, který se nebál otevírat kontroverznější témata a to navzdory tomu, že tehdejší režim se k nim stavěl rozpačitě. Ve Velké samotě rozebírá posedlost mocí úředníka JZD, v Posledním dnu mého syna složitým způsobem queer tématiku a tady korupci na vesnické škole. I zde máme místo, které by dle ideologie KSČ mělo být vzorem pro celý svět, ale Helge ho zobrazuje jako plné problémových dospělých i dětí. Zde nový učitel zažívá deziluzi z celého prostředí a celé ústřední téma se zde rozebírá z více pohledů, zdařile graduje až do svého konce a stojí i na psychologickém základu, tudíž se jedná o vcelku hluboký film. Hluboký film, který ale onu problematiku mohl rozebrat ještě detailněji (ačkoli na druhou stranu - na rok vzniku...) a hlavně - a to je hlavní problém, který s tím mám - méně tezovitě. Vše šlape i tak, ale určitá "přílišná jasnost" toho, kam to Helge a Kříž vedou, z toho vycházela až moc najevo a bránila mi z toho mít silnější zážitek. Třeba ve Velké samotě má tohle Helge vyřešené a veškeré dění působí přirozeně (mimo nucený budovatelský závěr, který celý film pohřbí), zatímco zde je ze scénáře až moc znát samotný scénář a jeho ne až tak silná výstavba, která se podepisuje i na představování rodičů jednotlivých dětí, kdy se některým věnuje dostatečně, ale některým jen chvíli a pouze v příliš specifické situaci, která má jasně nastínit jejich charakter a víc se k nim nevracet, což pak moc neladí se složitější psychologií jiných postav. I přes tyto vady mi ale Škola otců zatím přijde jako nejlepší Helgeho film. Sice je z mnou viděných nejjasnější a nejsnáze uchopitelná, ale ničím se v průběhu nepohřbí a ani přehnaně neznejasní svá témata. Takže nemusí působit nejkomplexněji, ale celistvě je nejucelenější. Slabé 4* (05.04.2024)

Docela slušný souboj o divákovy nervy. Od samého začátku mám pocit, že se mi chce utéct někam hodně daleko. Atmosféra totalitárního maloměsta versus Högerův naivní humanismus a vedlejší kritika sociálních poměrů na pozadí fascinující role Rudolfa Hrušínského. Není to úplně čisté a sem tam malinko přepjaté, ale duševní křeč mě opustila až se závěrečným odchodem hlavního hrdiny a následné vzpamatování mého já trvalo déle, než jsem předpokládal, takže ano. (30.03.2012)

,,Nemusí být jenom vítězové a poražení, mohou být i ranění." Podle mého soudu jde snad o nejlepší film ze školního prostředí, jaký nám československá kinematografie nabídla. Tvorba Ladislava Helgeho zůstává dodneška neprávem opomíjena a nedoceněna. Tahle Helgeho prvotina skrývá morální příběh o boji mezi spravedlností a podlehnutí vnějšího nátlaku a rozhodně má co říci i dnes. Nejen jako film skvěle odrážející tehdejší sociální a školní problémy i dobové reálie a s odvážně kritickým pohledem na jednu ze stinných stránek socialismu, ale i jako nadčasový příběh s problematikou svým způsobem stále aktuální. Tenkrát měl velký vliv u výborného hodnocení špatných žáků ve škole velice pozitivní kádrový profil jeho rodičů, dnes to může být třeba protekce nebo vztahy učitele k rodiči na základě známostí z jiného soudku. Hlavní postava "kontroverzního" učitele Pelikána v podání Karla Högera mi byla svým pevným charakterem sympatická, s jeho názory coby pokrokového učitele jsem se stotožňoval a fandil mu po celou dobu. Pozorného diváka drží napětí kolem osudu Pelikánova i ostatních učitelů, žáků a celé školy až do samého závěru s doznáním všech chyb a mírně otevřeným koncem. ,,Jací jsme to lidé? Bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se, jak byla měkká ta hlava..." V hereckém obsazení excelují vedle vynikajícího Karla Högera i Ladislav Pešek (učitel v důchodu), Josef Mixa (fanaticky manipulující ředitel), začínající Blažena Holišová (mladá zamilovaná učitelka) i Rudolf Hrušínský (rodič nejhoršího žáka, alkoholik). 100% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) (21.08.2017)

Upřímná výpověď v marasmu padesátých let? Ano, Ladislav Helge si pojistil váženého gentlemana Karla Högera a rýpnul si do srdce každého státu - do jeho vesnice. Patriotem by ho ten rok asi nikdo nenazval a to je Helge přitom jen lehounce ostrý a spíše laskavě konstatující. Na hony vzdálen tvrdé obžalobě režimu jako v šedesátých letech. Možná i proto je mi jeho líčení sympatičtější. Helge není unáhlený v závěrech a popis nejednoho charakteru by se ideologicky vůbec nedal ohnout. Högerův učitel je taky věrná postava, která není dějem hnána ani do temna, ani do omilostnění. Je jen na divákovi jestli přijme východiska, režisér ho nenutí citově či jinak. Helgeho problém tkví v jeho málo výrazném režisérském rukopise. Vždy se dobře vyjádřil, ale nešokoval a nemohl být hvězdou. Taková je Škola otců. Laskavý film bez povyku. Proč ne, navíc stále poměrně aktuální... (09.11.2009)

Nemůžu dát méně, nádherně sehraná záležitost. Skvost pro milovníka československé kinematografie. Morálně naprosto vyrovnaný a logicky uvažující člověk je postaven před pokryteckou realitu budovatelského státu, zde v podobě školy, jež zdánlivě šlape jak na drátkách. Film, který byl předem odsouzen k tzv. řadě trezorové, i když i v dnešní době je morální poselství tohoto filmu zcela hluché, takže snímek je vlastně v trezoru (dnes tedy v otevřeném) i nadále. Přesto Helgeho psychologie v tomto bezchybném debutu oslovuje skupinu nadšených diváků i po dlouhých letech. Další z tvůrčích případů, kdy si může divák jen tiše zoufat, nad potlačením nadprůměrného talentu nesmyslným politickým systémem, což je trochu znatelné v dalších snímcích z padesátých let. Film na světové úrovni, který není pořádně znám ani ve své vlasti. (26.01.2012)