Škola otců

I v těch letech padesátých našla se občas perla v moři kalu. Trampoty učitele v Mikulově, kde si občané postavili školu, aby v ní jejich děti mohli dostávat jedničky, a nový pan učitel jim to kazí. Karel Hoger ztvárnil svého učitele tak dokonale, že okolí mu už jen přihrává. Konec je sice malinko agitačním poselstvím budoucím generacím, ale s ohledem na rok výroby to lze bez problémů opomenout. Celý film jsem si doslova užíval, jak dobře je to natočené. 90% (09.01.2012)

Soudruhu Pelikánovi přestala doma nabíječka nabíjet, tak se rozhodl opustit Brno a poznat krutý a zkažený v nejmenovaném městečku, kde se namísto vzdělání vštěpuje mládeži, jak být vzorný komunista. Místní tedy pochopitelně nesou s velkou nelibostí, že se někdo odvažuje tamní řád narušovat a vnášet do něj i jiné hodnoty než pokrytectví, přetvářku, falešnost a nepoctivost. Velmi příjemný snímek z nepříjemné doby. Avšak při srovnání s podobnými snímky je v ničem zásadně nepřevyšuje. [75 %] (12.04.2022)

V Mikulově jsem byl na vojně, do školy jsem šel a chodil nerad, a navíc jsme začal v době, kdy se točila právě Škola otců, která měla být rozšířena i na školu matek. Nevzpomínám si na učitele podobného Pelikánovi (Karel Höger), jehož klidná důstojnost se nesla celým filmem. Scénář a námět Ivana Kříže (rodáka z Osové Bitýšky) a hudba Gustava Křivinky (rodáka z Doubravice nad Svitavou) mě kromě jiného oslovily i svojí geografickou blízkostí. (03.01.2015)

Škola otců je výjimečná pro svůj kritický tón, na tehdejší dobu nezvykle silný. Hlasitá a neuhýbající politicko-společenská kritika musela překvapit, někoho zasáhla povzbuzením, jiného otevřeností, dalšího polil strach. Vedle systémového zpochybňování se na pranýř dostává i maloměšťácká morálka a roviny osobní se proplétají s rovinou společenskou. Herecká stránka je přesvědčivá, Höger dominuje v rozehraných citech s morálně naléhavou způsobilostí. Ani jiní, především ti na kritizované straně, nezaostávají pozadu. Vytknout lze idealismus a občas probleskující naivitu, která je výsledkem důvěřivé nezkušenosti. Zážitek tím chválabohu poznamenán není. Otěže donquijotského boje vznešenosti pevně třímá v ruce učitel Jindřich Pelikán (vynikající Karel Höger), nově příchozí, zkušený, svědomitý a poctivý vychovatel dětí. Zodpovědnost k vlastní profesi lze pojmout z různých stran. Pelikánův smysl pro spravedlnost a lidství je klíčem k určení hranice mezi potřebným a nebezpečným. Jeho kroky jsou podbarveny empatií k docílení vyššího účinku kritiky. Hlavní ženskou postavou je učitelka Andulka Novotná (sympatická Blažena Holišová), mladá Pelikánova kolegyně. Je příkladem naděje pro budoucnost. Romantické nenaplnění podtrhuje čistotu hrdiny. Důležitou postavou je ředitel školy Karel Pohanka (velmi zajímavý Josef Mixa), ukázkový prototyp neschopného muže na vysokém postu. On je tím středobodem, ke kterému míří všechny nitky kritizování jednotlivců i společnosti. I omezenost může být systémovou chybou, ohrožující každého náhodného a nepodlézajícího kolemjdoucího. Výraznou postavou je učitel Bajtek (dojímající Ladislav Pešek), Pelikánův předchůdce na penzi. Nešvary dokáže pojmenovat, ale k činu nemá odvahu. K výraznějším postavám patří také Janouch (sympatický Vladimír Hlavatý), předseda okresního národního výboru, uctívaná autorita a příklad schopného vůdce bez dostatečných a pravdivých informací o dění. Také Janouchova manželka (šarmantní Marie Vášová), v úplném zajetí maloměšťácké morálky elity. A opilec Mlčoch (velmi dobrý Rudolf Hrušínský), prospěchářský povaleč a hrubiánský pěstoun. Z dalších rolí: laskavý školník (Stanislav Neumann), Mlčochova zoufalá a trpící družka Kotačková (Helena Kružíková), nejvstřícnější z učitelů Burian (příjemný Josef Beyvl), v nesmiřitelné maloměšťácké bigotnosti neprávem ostrakizovaný školák Lojzík Kotačka (zajímavý Petr Adámek), prominentně nepředvídatelný školák Vašík Janouch (zajímavý Aleš Košnar), hodné spolužákyně Věruška (Jana Chlumská) a Blaženka (Hana Kazdová), či Pelikánova manželka v odloučení Zdenka (Vlasta Chramostová). Škola otců je obstojné filmové drama. Ale na prvním místě je jeho historický význam politicko-společenské kritiky, byť opět zadusané strachem a násilnickou destrukci. V kritice se vidí světlejší body a možné východisko, jen poučení si k srdci nikdo vzít nechtěl. (25.03.2018)

Určite to bol dosť odvážny počin pustiť sa do ožehavej témy kritiky pomýlenej pedagogickej práci, kde boli na prvom mieste štatistiky, než skutočná práca učiteľa. Bol som veľmi zvedavý, kam až tvorcovia chcú zájsť. Napriek vtedajšiemu kliše, ktoré si nemohli odpustiť ( postava predsedu okresu spravodlivo trpezlivá s veľkou mierou sebakritiky a na druhej strane vykreslený reakcionár ako opilec a násilník ), bol som nadmieru spokojný s koncom filmu. (18.06.2012)