Spalovač mrtvol

Naprosto dokonalé a dábelské herectví Rudolfa Hrušinského. Jeho naprostý vrchol. Snad nikdy jsem neviděl lépe a věrohodněji zahranou roli od kohokoliv. Nikdy bych nevěřil, že se u českého filmu budu takto klepat a bude mi nabíhat husí kůže. Skvělé herecké výkony se základním kamenem jménem "Rudolf Hrušinský". Podle mě nejlepší film Juraje Herze. Mrazivá atmosféra se skvělou kamerou. Nejlepší český film!!! (24.06.2004)

Rozkošnicky poživačný výkon masturbujícího Rudolfa Hrušínského, který se onanuje a mazlí s každým gestem a frází, a prakticky nesleze z plátna během celé projekce, je tou hlavní devízou a tahákem pro pocit štěstí a úspěchu z diváckého kontaktu s Herzovým kultem. Mnohokráte bylo připomínáno, že na počátku stála Fuksova předloha a Fuks byl nadmíru nápaditým autorem černého humoru i ve svých dalších dílech. Formálně film pak uchopil kameraman Milota a nadužíváním rybího oka předeslal faktum nesmrtelnosti, totiž, že Spalovač nikdy nezůstane opomenut na filmových oborech všech lepších škol. Poselství je jasné, lidská malost je zkázou světa a jsme přece zvířata, když raději poskytneme věčný klid všem čarokrásným, které máme kolem sebe. Nicméně, odhlédneme-li od drobných libůstek a velmi zábavného ukrajování filmového času, ve kterém nás provází permanentně vzrušený Kopfrkingl, ocitáme se velmi snadno v transparentním světě mnichovských a narativních klišé čs. filmu. Doba, kdy kulminovala oslava 15. března 1939 byla vylíčena mnohokrát a ještě mnohokráte bude, nicméně zde přeci jenom nalézám jistý posun laskavého otce od rodiny, který tak rád dochází do vykřičeného domu a zatímco si vybírá ženu velice podobnou té své doma, probírá se se svými novými soukmenovci událostmi příštími. A žel musím podotknout, že mimo zcela mimořádný výkon Hrušínského, je další obsazení rolí až příliš typizované a podléhající škatulkám. Stejně jako je tristní, že při tak jasně definované době a místě určení, se opět ocitáme ve změti krumbachovského bezčasí plného tučných linek na oči a šílených kreací umělých paruk. Chramostové poslušná žena není jiná než ta, kterou sehrála s obdobnou pokorou už v Rudé záři nad Kladnem, Menzelův nervóza je jen další variací na jeho stálou roli před kamerou, nemluvě o typizaci mladého Krause, téměř pubertálního Víznera, roztěkané Rosůlkové nebo nedej bože Gollové v poloze její druhé suverénní kariéry. Lyrická Šulcová je také stále stejnou, komické duo hysterického manželství Myslíková-Menšík jakoby vypadlo z druhořadé televizní inscenace a možno se sekundárně potěšit snad už jen bezskrupolózním Prachařem, ačkoli ani pro něj toto nebylo nic nového, a pikantním Kohoutem, Edáčkem, který byl ale miláčkem odjaktěživa. Posledními z posledních zapamatovatelných tváří jsou výjimečný Štekl a absurdní Anýžová. Co je tedy pointou? Krev a popel jedno jsou. (09.12.2012)

Nečakané sklamanie. Tento film ide naprosto okolo mojej chuti, prvú hodinku som si pretrpel a keď som si uvedomil, že už to pre mňa nemá zmysel tak som to radšej zabalil. Nehorázna monotónnosť po celý čas na mňa sršala a pokus o nejaký umelecký vizuál vyznel do prázdna. 12.miesto medzi najlepšími filmami na csfd sa týmto pre mňa stáva záhadou. (07.06.2008)

Nepamatuji se, kdy mě při filmu takhle mrazilo po celou dobu, aniž by se dělo něco děsivého či znepokojujícího. Pouhá Hrušínského přítomnost ve mně zanechávala strach, kdykoli se v záběru objevil. Vrcholem je pak scéna pohřebního proslovu v chýlícím se závěru, kde je jeho mistrovské herectví dovedeno k dokonalosti. Špičková filmařská kvalita, jejíž případné opětovné zhlédnutí je menším bobříkem odvahy. (02.04.2006)

Co dodat? Tenhle film je velký! Velký díky Rudolfovi Hrušínskému, velký díky předloze Ladislava Fukse, kterou dokázal naprosto neuvěřitelným způsobem Herz přetavit do stejně sugestivní obrazové podoby. Celková stylizace a velmi uhlazené, pravidelné tempo vyprávění přesně zrcadlí nitro Romana Kopfrkingla, kde se všechno odvíjí v soustředných kruzích, kde se stále opakují tytéž věty a tytéž myšlenky a kde se postupně objevuje chorobná posedlost. Nejprve smrtí, pak i vlastní výjímečností. Nitro člověka, jehož celý svět je postaven na hře, na popírání skutečnosti a jejím přetváření v cosi bizarně pokorného, milého a uhlazeného, smrt (je-li provedena žehem) nevyjímaje. Hrušínský coby poloprázdná nádoba, postupně zaplňovaná jedem ideologie a přesvědčením o vlastní vyvolenosti je nelidsky přesvědčivý. Stejně tak celý Herzův film... Nejsugestivnější portrét šílenství člověka i doby, který znám. (26.01.2004)