Fitzcarraldo

Fitzcarraldo nejspíš už navždy zůstane Herzogovým životním projektem. Z každé minuty je znát režisérovo ohromné úsilí převést na plátno svůj sen. Právě metafora lidské posedlosti a odhodlání, a zároveň jedinečná ukázka střetu dvou odlišných kultur (přičemž právě nádherná opera, rozléhající se do všech stran neprobádaných končin amazonského pralesa, symbolizuje příchod moderní civilizace), posouvají Fitzcarralda z vod běžné filmové tvorby do říše projektů snů, za nimiž stojí neuvěřitelné množství tvrdé práce a nepolevujícího zápalu (dokument Břímě snů o vzniku tohoto impozantního díla jsem ještě neviděl, ale rozhodně ho plánuji). Herzog kdysi tvrdil, že on sám by velmi nerad hrál Fitzcarralda (v původním obsazení byl např. i Jason Robards), což je vcelku logické, nicméně stojí za to si uvědomit, že Herzog sám je v podstatě jedním takovým Fitzcarraldem: mužem, který se pere za své sny, který jde za hranici nemožného, a který ve finále vytváří neuvěřitelné a fascinující. Herzogovo osobní nasazení je znát z každé minuty filmu a celému příběhu mimořádně přidává na síle. Klaus Kinski v roli Fitzcarralda předvádí zřejmě svůj životní výkon (absolutně nechápu, že nezískal ani nominaci na Oscara). Kinski v hlavní roli ani příběh samotný nejsou tak drásavě pochmurní ani drsní jako tomu bylo v jiném projektu dvojice Herzog/Kinski, Aguirre, hněv boží, který v podstatě vypráví o podobných věcech (posedlost, střet civilizací), avšak Fitzcarraldo je v mnoha ohledech spíše jeho protipólem, je divácky příjemnější, celkově působí velkolepěji, přesto ve srovnání s Aguirre nijak nestrádá na přirozené síle, natož na filmařské hodnotě. Pro mě je to jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem kdy viděl. Že Fitzcarraldo nezískal žádného Oscara mě na jednu stranu mrzí, rozhodně by si jej zasloužil více než desítky jiných oceněných. Na stranu druhou by se ovšem stal součástí onoho „cirkusu,“ o němž Herzog a Kinski vždy hovořili a proti němuž svými filmy společně bojovali. (22.04.2021)

Herzog sa pomaly ale isto každým ďalším filmom stáva jedným z mojich obľúbencov, pričom stále nemám jasno, či je na pomyselných vážkach viac génius alebo blázon. Keby bol iba jedno alebo druhé, tak by podobne náročný a zároveň podmanivý projekt ako Fitzcaraldo nemohol vzniknúť. Plavba megalomana Kinského za svojou víziou mi asociovala cestu Kapitána Willarda za poručíkom Kurtzom (hoci motivácie oboch sú diametrálne odlišné). Scéna prenášania parníka cez kopec je neuveriteľná (!!!) a zároveň funguje ako pomyselný vrchol celého filmu. Fitzcarraldo nie je top vrcholné dielo, ale pre celkovú výpravnosť, podmanivosť, originalitu a odvahu si zaslúži minimálne veľký rešpekt. (28.01.2011)

K filmu jsem se dostal dost náhodně přes stejnojmennou písničku od Legowelt. I když mě obsah zrovna moc nelákal, tak jsem se stejně z nudy rozhodnul na to podívat. Klaus Kinski sice hraje jak o život a vypadá, že asi celý natáčení byl na koksu, ale spíš mi ta jeho postava lezla na nervy. Navíc většina filmu je dost o ničem, akorát ke konci se tam najde několik docela efektních záběrů s přesunem lodi přes džungli a pak s plavbou po divoký řece. (02.05.2015)

Ať už se nám podobná zápletka může zdát jakkoliv absurdní, Klaus Kinski svoji hlavní roli hraje tak přesvědčivě, že nemáme pochybnosti o tom, že někde na světě existují jemu podobní nadšenci (blázni). Herzog, který sám miluje operu, mohl díky Fitzcarraldovi skloubit tuto svoji lásku s tématem několika jeho filmů – s obsesí, s posedlostí člověka dosáhnout nějakého cíle. Fitzcarraldo tak dobře funguje proto, že čím absurdnější takový cíl je, tím působivější je příběh o člověku, který se ho snaží dosáhnout. I přes nesmyslnost a šílenost některých způsobů, kterými si hlavní hrdina pomáhá, mu jako diváci fandíme a obdivujeme jeho odhodlání. Z hlediska stylu se sice nejedná o nijak inovativní ani jedinečné dílo, ale o unikát jde především z hlediska psychologie postav a také ze způsobu, jakým údajně probíhalo natáčení. V některých chvílích prý totiž byly podobnosti mezi Fitzcarraldem a Herzogem až děsivé. (07.03.2011)

Příběh snílka, snažícího dostat se do nedobytných končin a přivést operu mezi divoké amazonské divochy. Nezapomenutelná je scéna přeněšení parníku po suché zemi přes kopec. Klaus Kinski má tolik charismatu, že by ho mohl rozdávat a prostě z něho po celou dobu filmu neodtrhnete oči. Za zmínku stojí také skvělá a jistě velmi nákladná výprava. (30.07.2002)