Svět pod hlavou

Smutná Dagmar je smutná. Čekala jsem, jak se autoři vypořádají s příběhem o ze zásady pasivním hrdinovi - nemůže nic dělat, protože je vyroben z mlhy. Bohužel se s tím nijak nevypořádali. Kromě povinných psycho scén a rutinního připomínání výchozí situace se propojení mezi minulostí a současností příliš netematizuje a tak nemám dojem, že by ten časový rámec byl vůbec potřeba. Hrdina si neprošel žádným očistcem, celou dobu dělá pochybná rozhodnutí a na konci není ani moudřejší, ani dospělejší. Alespoň z mého úhlu pohledu. A smutná jsem proto, že díly Smrt špiona a Rodinná záležitost mi přišly povedené. Žel, v kontextu velkého plánu nebo spíš absence velkého plánu zaniknou nad rozčílením z mdlého a nepropojeného vyústění. Přijde mi, že bylo mnoho prostředků vyčerpáno na to, aby to vypadalo přesně jako osmdesátá léta, a příliš málo na plán, o čem to má vlastně být. (07.03.2017)

Těsně před koncem, po devátém dílu, mi dává smysl sem napsat. Totalitní past Světa pod hlavou je před sklapnutím Od prvních dílů, které místy budily rozpaky, mi seriál před očima vyzrál tak, že vyzrál i na mě. Okamžiky, kdy mi připadalo, že se příliš uměle tlačí na atmosféru nebo hledá prostor, kam umístit nezbytnou hlášku, jsou zapomenuty, respektive je to tak, že i atmosféru se podařilo vybudovat, konstituční prvky si s divákem dohodnout, vpravit mu rozmezí normality, v níž se pohybujeme, a nechat ho přivyknout. Estetika je akceptovaná. Logika je však nevývratná od samého počátku, sbírá se a zhodnocuje všechno založené a vývoj spěje samospádem ke smrtícímu úderu. Příběh, jak je vyprávěn, vás konečně polapí a zprostředkovaně na sobě i vy zažijete totalitní moc. Předposledním dílem se základní teze, na níž Svět pod hlavou stojí, rozvinula do své nejhrůznější možné logické podoby a maximálně využila svůj ochromující potenciál a vliv, aby dala divákovi úplně pocítit, jak vypadá a co je totalita. Nikoli pouze totalita jako společenské zřízení, to by ještě totalita nebyla, ale totalita, která si systémově učiní absolutní nárok na vaše myšlení sebe sama, vašeho světa a vašeho sebeurčení. Ze seriálu se tím konečně stalo - alespoň právě pro teď - špičkově sklapnuté, důsledně zrežírované dílo-past, které dovede zastavit srdce a rozběhnout mozek, ale také naopak. Nečekala jsem to a jsem upřímně nadšená. Chystali to pomalu a skoro nenápadně, ale mají mě přesně tam a přesně tehdy, kde a kdy mě chtěli těsně před koncem příběhu mít, přiznávám to, jsem jejich divák, vodí si mě - dovedu si teď představit i to, že postkomunistická budoucnost a naše přítomnost je jen fixní idea agenta Filipa Marvana, stejně jako všechny ostatní alternativně zlé konce, které se najednou děsivě a zcela racionálně nabízejí. Dovedu si představit i ty dobré, z nichž stejně nebude možné setřít pel nostalgie a nános prožité bolesti, takže přinejmenším nic laciného či plytkého tu nehrozí. Nemůžu se dočkat závěru a rozuzlení a jen si držím palce, aby bylo stejně překvapivé jako uspokojující. Šance je teď obrovská. *** Zvláštní poznámkou oceňuji, jak se jim podařilo, aby se v jednotlivých dílech vedle Případů majora Zemana odrazil a v novém světle zreflektoval a připomněl i žánr české normalizační televizní kriminálky, sám o sobě děsivý kombinací moralizační tendenčnosti a záměrně vyvolávané hrůzy z existenciální nahoty a civilnosti brutální smrti a vraždění zbavených patosu i jakéhokoli vyššího smyslu (Smrt stopařek, Na kolejích čeká vrah, Vrah skrývá tvář atd.), ať už v dílech o uprchlém bláznovi, který se mstí systému, v případu Orchideje na smetišti nebo paní Martičky, až po vraždu kolegy a pokusy o útěk přes hranice. *~ (02.03.2017)

Jsem někde na pomezí 3 a 4, někde kolem 70 %. Je tu spousta věcí, které mi přijdou super, jako třeba samotná cesta do prostředku normalizační éry s celou její nablblostí, předstíráním víry v socialismus, prospěchářstvím, mizernou hudbou (která obvykle v seriálu nesedí, protože vznikla až později - třeba Kristinka iba spí je z roku 1984) a krátkejma tlustejma kravatama. Horší je, že chování postav působí, jakoby se tvůrci nemohli rozhodnout, jestli točí mysteriózní film, krimi nebo crazy komedii. A dost často jsou takhle nevyvážené i jednotlivé epizody. Mnohdy nedává logicky smyl ani chování postav a vlastně i celé společnosti (vyšetřování špionáže). Ta nevyváženost je vlastně typická vlastnost i pro herce, kdy někteří nefungují vůbec a jiní zase skvěle. Taky tu chybí aspoň jediná slušně zahraná ženská postava a nějak koherentní závěr. Ale abych nebyl krutý, je to jeden z nejlepších seriálů, jaký ČT za poslední roky natočila (nejvýš pořád u mne zůstává "I ve smrti sami"). (20.09.2019)

Seriálový pilot je výborným štartom, ktorý sa ale nepotvrdzuje ďalším vývojom. Celkovú slabinu seriálu vidím v nerovnomerných častiach, niektoré sú špičkové (časť 4: Orchidea na smetisku je úplný vrchol), iné poslabšie. Podobne to platí aj o hereckých výkonoch. Kým Trojan hrá od začiatku ako o život, Bardos je priemerom a Neužila som si skutočne neužil. Mysteriózny námet ma veľmi nabudil, no dej sa vyvinie celkom inam, než by som si želal a čakal. (03.03.2017)