Volyň

Wannabe Jdi a dívej se, kde publikum dostává důkladnou lekci v samoúčelnosti. Zatímco sovětský majstrštyk bravurně pracoval se subjektivní perspektivou a válečná zvěrstva servíroval jaksi přirozeně - často jen letmými hlediskovými záběry či prostřednictvím zvuku a dějů mimo záběr, zde musí být každé úmrtí jako z torture porn. Událostmi sice provází hlavní hrdinka, ale příběh se drolí na více epizodek, z nich každá končí jen dalším brutálním zabitím, a nechtěně vzniká chaos, v němž se těžko orientuje. Film přitom aplikuje subžánr o komunitě postav, která se k sobě v různých obdobích chová odlišně, ale pro náhlý přechod mezi etapami chybí psychologická vodítka a spoléhá se jen na ten chaos, vyznačovaný brutalitou a myšlenkou, že všichni jsou svině. Jistě, oni skoro všichni svině v koutku duše jsou a za války se morální lajny smazávají tak, že si to ani nechci představit (a v tom ten film určitě nelže), ale jako dějepisná lekce je Volyň zkrátka hrozně samoúčelná a repetitivní. Kdo neviděl a schází mu možnost porovnání, nechť se na zmiňované Jdi a dívej se rychle podívá.. (12.05.2022)

Ne náhodou připomíná "Wolyň" jugoslávskou válečnou trilogii Lordana Zafranoviče. Právě ukrajinsko-polské pomezí se spolu s Chorvatskem a Bosnou stalo dějištěm permanentní občanské války provázející německou okupaci a nejděsivějšího nacionálního běsnění v dějinách celé 2. světové války. Masakry páchané UPA a OUN na Polácích (ale i Židech, Rusech, Češích a dalších haličských a volyňských minoritách) se jako vejce vejci podobají ustašovské protisrbské genocidě - včetně toho hojného užívání seker a nožů k masovému vraždění. Ve světle tohoto snímku vyznívá opěvování banderovců jako hrdinů a vlastenců (například spisovatelkou Oksanou Zabužko) hodně pitomě. Zájemcům o to, jak situace v dané době a místě vypadala doporučuji např. knihu Wojciecha Žukrowského "Ariadniny noci a jiné povídky" nebo "Ve stínu trojzubce" Stanislawa Myslinského. Mimochodem - zatímco v polském pohraničním okrese Rzeszow najdete řadu pomníků obětem ukrajinských zvěrstev, hned za hranicí, v sousedním ukrajinském Drohobyči před časem místní postavili Stepanu Banderovi pomník jakožto národnímu hrdinovi a mě nezbývá, než se tentokrát ve svém hodnocení připojit k verbalovi. (20.04.2017)

Když vás pojí jen vodka a antisemitismus, nemůže to dopadnout dobře. Křivdy z minulosti sebou nesou nenávist, nenávist přináší úpadek lidskosti. Tak spánek rozumu plodí monstra a prostředky, které nemohou být vysvěceny žádným účelem.. Od etnograficky pojatého úvodu, kdy už doutná ten primitivismus a zlo, až po inferno etnických čistek, které připomíná horečnatý sen plný útržkového vnímání a subjektivního měnění toku času, z toho čiší beznaděj. Smarzowski dobře věděl, že to téma je příď ledoborce.. (22.06.2020)

To, že tento film už nikdy nechcem vidieť, ešte nemusí zákonite znamenať, že bol zlý, skôr naopak, v istých ohľadoch bol výborný. Nikdy by ma nenapadlo, že vo filme z obdobia druhej svetovej vojny, môžu byť fašisti tými "lepšími" či tým menším zlom. Priznám sa, v určitých momentoch som radšej zatvárala oči. Nepotrebujem vidieť všetko na to, aby som pochopila nezmyselnosť tej krutosti, ktorej sú za istých okolností schopní len ľudia. Napriek tomu mne v tomto filme čosi chýbalo. Úvod bol výborný, svadobné zvyky a náznaky nenávisti medzi Poliakmi a Ukrajincami, vtiahli do deja, potom však prišlo medziobdobie, ktoré síce nebolo zlé, ale niečo mi tam po príbehovej stránke chýbalo. Možno sa tvorcovia až príliž zamerali na zničujúcei efekt krvavého finále, ktoré bolo naozaj strhujúce a miestami takmer nepozerateľné. Zasiahlo ma to, to hej, ale film, ako celok na mňa až tak nezapôsobil. (02.04.2017)

Poláci mají nejen levný máslo, ale taky umí točit filmy. Asi teda ne zrovinka filmy pro bakteriálně rozlezlou mainstreamovou populaci, protože tenhle obskurní naturalismus, proloženej místy nevkusnou sexualitou, místy hravou dávkou sadismu na dětech, asi nebude něco, co skousne kdejakej Łukasz Nowąk po šichtě ve šroubárně, to on raději nějakou Ordińącyji. Druhá světová válka asi nebyla žádná prdel, co si budeme povídat, a vsadím se, že ta první určitě taky stála za hovno, proto moc rád ze svého zabezpečeného ekobytu s vyhřívanou podlahou, recepcí a donáškou jídla až ke dveřím sleduju filmy právě z týhle doby. Z doby, kdy jste si nemohli pustit Lunetiky na vinylech ani v kavárně za dýňový latte zaplatit bitcoinama, z doby, kdy vaší běžnou starostí bylo, zdali vás sympatický ukrajinský nacionalista znásilní a pak zavraždí, nebo to udělá naopak, jako u vaší sestry i matky. Dal bych pět, protože dlouho jsem nikde neviděl tak věrohodně vyhřezlá střeva či školáka osobitě popraveného střelením do zad, ale dějově jsem to udržel asi jako moč po devíti nefiltrovaných dvanáctkách, čí hlava v kýblu je čí mi nedávalo smysl, která odporná Polka už byla zprzněna a kterou to teprve čeká taky ne, a vůbec by to celý nemuselo mít umorný dvě a půl hodiny. (29.11.2017)