Nepřítel

Tento film na mě hluboce zapůsobil. Jde o příběh muže, jenž v jedné zdánlivě banální, ve skutečnosti však mezní životní situaci zaváhal a nikdy se již nedokázal vrátit zpět do normálu. Od té doby před všemi (i před nejbližšími přáteli a rodinou) chrání své křehké ego rostoucí konstrukcí lží a navenek projevovaným stoickým klidem. Zřícení těchto hradeb není schopen ustát a jeho destruktivita dostává volný průchod. Přiznávám, že mi hlavní hrdina byl nesmírně sympatický, a proto mě závěr filmu (způsob, kterým hrdina vyřeší zhroucení svých lží) zklamal - nevěřím, že by člověk v takové situaci skutečně jednal tak, jak film ukazuje. Jisté scény naznačují, že hrdina svůj kolaps řeší uváženě a s rozvahou, zatímco já bych čekal okamžité, zkratkovité a improvizované jednání. Nicméně jde jen o můj pocit a nejsem psycholog. Film rozhodně stojí za shlédnutí a moc se těším, až ho uvidím znovu. 7/10 (01.11.2005)

„Na nic jste se neptal? Vůbec o ničem jste nepochyboval?“ - „Možná jsem mu jen neuměl naslouchat.“ Nevím, do jaké míry byl film inspirován skutečným příběhem. Nic to ale nemění na tom, že tohle psychologické drama se mi postupně dokázalo dostat pod kůži. Hlavní hrdina Jean-Marc od začátku působí zvláštně a divák poměrně dlouho netuší, co se mu honí hlavou, proč se chová tímto způsobem, jaké je vlastně jeho tajemství. Ale od chvíle, kdy navštíví svého tchána, se mnohé změní. Divák začne Jean-Marca vnímat jinak. Jeho lhaní, tajnůstkaření, předstírání tiše pozoruje, a čeká na moment, kdy spadne klec. Jenže čím blíž je konec snímku, tím víc člověka mrazí, protože počáteční apatie Jean-Marca, jež odpovídá i záměrně sterilnímu způsobu vyprávění (vůči němuž naopak emocionálně rezonuje Badalamentiho krásně posmutnělá hudba), se postupně mění v čirou chladnokrevnost…Daniel Auteuil je každopádně skvělý a ani si nedokážu v jeho roli představit jiného francouzského herce, který by byl typově přesnější. Za mě silné 4*. (05.08.2023)

Je to hodně dlouhý film, vlastně se v něm až tak moc neděje, Auteuil podává svůj standardní výkon, Cluzet nemá prakticky prostor, hudba je tak nenápadná, že ji nepostřehnete... Jenže tohle všechno dohromady skvěle funguje. Garcia předkládá zádumčivý příběh, který vypráví s ideálním odstupem. A dokáže se s kamerou ukrýt za roh, i když jde starostlivý taťka měřit dětem teplotu. A že tahle scéna se dala natočit úžasně blbě, ani nechci domýšlet, jak by ji pojali Patamatové z Hollywoodu. (26.07.2012)

Ťažko popísateľný film bez výrazného konfliktu, ak nerátame ten, ktorý má sám antihrdina so sebou. Časom samozrejme prichádzajú aj pochybnosti zo strany jeho okolia, ale tá Jeanova urputnosť, vďaka ktorej sa zdanlivo vôbec nič nedeje, naháňa strach rovnako ako konečné riešenie. On sa vlastne ani nesnaží a preto sa mu tak darí, je ako robot bez emócií, ktoré ale občas vyplávajú na povrch. Neviem, nakoľko chcel Garcia vyjadriť niečo hlbšie o našej spoločnosti, alebo iba prevádza na plátno skutočný príbeh, ktorý v jadre žiadne posolstvo nenesie, každopádne to celé stojí na Auteilovi a pokiaľ ešte nie ste na nervy z toho, že je pomaly v každom francúzskom filme, tak mu budete chcieť osobne doniesť svojho vlastnoručne vyrobeného Cézara. (25.02.2023)

Adversaire je pádným argumentem na mé plky o neschopných ženách na řežisérské stoličce. Antiemocionální nátěr s Barry Lyndonovským odstupem má přitom příběh, který k plytké hře s divákovými city a sympatiemi přímo vybízí. Svou nesnesitelnou odtažitostí připomíná Henryho (Portrait of a Serial Killer) či Thompsonovu knihu Killer Inside Me. Daniel Auteuil je skvělý a Nicole Garcia drží své ledové království až do poslední minuty - stejně jako hlavní hrdina... Elegantní chůze po okraji útesu s vědomím, že pád je nevyhnutelný. Totální zoufalost v dárkovém balení. Malý zázrak. (23.04.2010)