Raw

New French Extremity je zpět s filmem, který působí, jakoby Xavieru Dolanovi konečně narostly koule a zvládl své vizuální cítění konečně prodat v dravé, nechcípácké látce. Jasně, obsah je ve své podstatě až dětsky jednoduchý, ale jeho suverénní, překvapivými oklikami vedené podání plné krutých šoků a zábavného cynismu to hravě vynahradí. 85 % (15.01.2018)

Horory, nebo třeba drsnější alegorie, mohou být klidně "jednoduché", kdy metaforický prvek symbolizuje velmi přímočaře nějakou jednoduchou věc typu sex/rodič/ztráta dítěte - co já vim. To ale neznamená, že to může být rovnou tak brutálně banální a otravně doslovné jako v Raw. Musím říct, že mě celkem pohltilo prvních pár minut, předně díky hudbě a střihu, ale to rychle zmizelo a pak už jsem jen nevěřícně zíral, jak málo toho může být v jednom filmu. (09.07.2017)

Viděno ve vazbě na Titane, tady je vidět že je to debut, režisérka začíná, ale i zde jsou hezky vidět témata, která ji zajímají a kterým se ráda věnuje. Opět jako u Titane je dobré si odmyslet škatulku horor, to je zbytečné tady hledat. Ústřední filmové téma je zajimavé, a pěkně zpracované, celý děj je takový polosnový a polobizarní, některé věci se odehrávají pouze symbolicky, nikoli skutečně, respektive ty rozdíly mezi snovou metaforou se stírají a splývají. To se mi na tom líbilo, ale chápu že právě tohle může někoho iritiovat. Nicméně za mne dobré, prostě je to audiovizuální dílo, čert vem naraci. Celkové rozuzlení je pěkné, ne úplně šokující, vlastně očekávátelné, ale stejně fajn zpracované. Beru to tak, že je to debut, a proto je mi sympatické, že se režisérka spíš držela při zemi a nesnažila se za každou cenu vytvořit po všech směrech naprosto brilantní a novátorské dílo. Nicméně má našlápnuto na hodně zajímavou kariéru a tvorbu, což ostatně navazující Titane jen a jen potvrzuje. 7/10. (28.05.2023)

Aneb láska prochází žaludkem...... Režijní debut francouzské režisérky Julie Docornau, Raw, je relativně netradiční alternativa k žánru coming-of-age filmů, kde je motiv dospívání a ztráty nevinnosti až druhořadou složkou. Prvotní je zde totiž byť jednoduchá, zato nechutná premisa: mladá vegetariánka Justine začíná studovat na veterinární škole, kde shodou okolností studuje i její sestra – a jakožto nováček musí povinně podstoupit krvavý 'přijímací rituál', při němž je zároveň donucena sníst syrovou králičí ledvinu – důsledkem toho se v ní probudí nečekané a dosud nepoznané pudy: neutuchající hlad po syrovém mase. To může vyznít lehce absurdně, jenže Julie Docornau se navíc snaží Raw autenticky vybalancovat na pomezí psychologického dramatu o dospívání, což se jí daří na výbornou. Snímek tak uvažuje o krvežíznivé touze po mase/kanibalismu na úrovni jakési analogie či metafory k motivu dospívání, kde se zlomové životní momenty (první sex, nástup na vejšku, hledání vlastní identity) řeší výhradně skrze tělesné zážitky, a to častokrát velice extrémní a emočně destruktivní...... Nelze se taky moc čemu divit – Raw je již z principu koncipován jako neuvěřitelný sadomaso a silně živočišný film, který své protagonisty obnažuje až na kost (DOSLOVA) díky čemuž získal pověst filmu, u něhož diváci při projekci mnohdy buď utíkají ze sálu, anebo je popadají mdloby. Já sám musím uznat, že mám celkem dost nakoukáno, a viděl jsem všelicos – nicméně tady jsou častokrát vyobrazeny tak neskutečně explicitní scény, při jejichž sledování jsem buď odvracel zrak, anebo se mi chtělo upřímně zvracet – a naopak jsou zde i primárně na efekt dělané scény, které jakoby Julie Docornau točila na truc, jen aby dodržela tradice a obyčeje francouzské extremistické kinematografie – a tou je šokovat za každou cenu. Raw je tak ve výsledku extrémně provokativní a silně nekomfortní zážitek, který vám nejenom nebude po chuti, ale rovnou vám obrátí žaludek naruby. Jinak jde o delikátní žánrovou lahůdku, kterou si žádný filmový fajnšmekr nesmí zapomenout přidat na své menu. HLAD JE STOPRO ZARUČEN. Slabším povahám však radím si na filmovým jídelníčku objednat jiný pokrm. Garance Marillier je mimochodem doslova k sežrání...... [VERDIKT: 8,5 syrových flákot z 10. Nejlepší reklama na vegetariánství, co jsem za poslední dobu viděl. Hannibal Lecter může závidět 🥩] (30.10.2021)

Nemusím mít úplně všechno, říkal jsem si několikrát během projekce. Evropská černohumorná artovka o tom, jak dívka vstupující na vysokou školu poznává sebe samu a svou roli ve společnosti. A francouzská režisérka Julia Ducournau k tomu používá dost netypické cesty, ovšem ve výsledku je žensky jemná, intimní, autentická, neotřelá. Neuhne, když jde do tuhého, až na kost, chcete-li. Otázka, zda to divákovi stačí. Hlavní hrdinka, která mimochodem hraje skvěle, své stěžejní životní nástrahy řeší výhradně přes tělesno. Těch témat je přespříliš (šikana, kanibalismus, anorexie, homosexualita, vegetariánství), přesto onen rozklad příčetnosti hlavní hrdinky má něco do sebe. Holt Francie jiná. Zase. (11.06.2018)