Rodinné štěstí

Rozhodně si k navýšení hodnocení nechávám dveře otevřené, ale zatím mi ta všednost přišla až moc nakažlivá. Asi potřebuju trochu tý šou buď v podobě výjimečných výkonů nebo vybroušených dialogů... Rodinné štěstí chce být tak moc opravdové, že se záměrně vyhýbá obojímu. A ponořit se za 80 minut do každodennosti není vůbec snadný úkol. (03.10.2016)

"Jsi krásná. Nádherně stárneš." Rodinné štěstí je asi jediný film, co pamatuju, který s trefnou samozřejmostí vystihuje moji oblíbenou disciplínu "urážlivých komplimentů". Hajdu svůj zjevně autobiografický film vystavěl podle pravidla "z nouze ctnost" - ani na chvíli neopustí svůj byt, ale na omezeném prostoru dokáže přirozeně měnit temporytmus vyprávění, od vyhrocených dialogových výměn po zklidněný závěr. Kamera místy pluje mezi stolky, křesly a rámy dveří, občas se v detailu lepí na obličeje herců, jindy z povzdálí sleduje dění. Ani na chvíli ale nenudí. V souvislostech karlovarské soutěže působí Rodinné štěstí jako menší zázrak, kterému patří Křišťálový globus zcela po právu. Těžko jej ale můžeme vnímat jako dílo, které předznamenává určitý trend nebo postupuje vyloženě pionýrsky. Při porovnání s jinými srovnatelnými "áčkovými" festivaly, Locarnem nebo Rotterdamem, musí být zřejmé, že od Varů asi nemůžeme očekávat objevování budoucích autorských person (jako se to třeba Locarnu podařilo s Claire Denis nebo později s Albertem Serrou a Lavem Diazem, jakkoli tam je to už na hraně). Velmi solidní středoevropský nadprůměr je maximum toho, na co hlavní soutěž KVIFF v tuhle chvíli má. Ale díky i za to. (11.07.2016)

Komentář vzniká po krátkém rozhovoru s jinými uživateli: Tohle je film, který si nezapamatujete. Za rok si na něj nevzpomenete. Neznamená to, že by byl špatný, jen není v ničem vybočující, není tam žádný dialog, který by se mi vryl hluboko do paměti, žádná scéna, která by se mi objevovala znovu a znovu na sítnici. Neznamená to, že by natáčecí tým neměl být na své dílo pyšný, jen mi chybělo něco, co by mi dalo víc látky k přemýšlení. Poste finale: Aha, tak na vítěze KVIFF2016 si asi vzpomeneme i za rok :) (08.07.2016)

Co vše se může skrývat pod nálepkou Rodinné štěstí poodrývá ve stejnojmenném snímku maďarský režisér Szabolcs Hajdu. S přispěním vlastní rodiny, a tím pádem i dost přesvědčivě, poukazuje na to, že často bývá vykoupené odříkáním, křivdami a chtěnými či nechtěnými ústupky. Nejde o zrovna dvakrát poutavé konverzační drama, ale ta závěrečná píseň doprovázející chystání společné rodinné večeře je natolik uchvacující, že dokáže značně zlepšit dojem z celého filmu. (70%) (25.04.2021)

Je to dobře načrtnuté, ale bohužel to nefunguje. Navzdory povedeným civilním hereckým výkonům a docela slušné kameře. U takové konverzačky je úplně nejdůležitější jedna věc - uvěřitelné dialogy. A hned po tom uvěřitelné a promyšlené postavy. A Rodinné štěstí bohužel nemá pořádně ani jedno. Ty dialogy totiž většinou dost skřípou a uvěřitelně na mě skutečně nepůsobily, spíš moc strojeně. Stejně tak na mě působil i celý vývin vztahů mezi postavami, který sice nějaký byl, ale vůbec jsem mu nevěřil. Postavy jsou sice představené dostatečně, ale i tak to na mě většinu času působilo moc uměle. Když to srovnám se Sierounevadou, tak ta je mnohonásobně lepší snad ve všem. Rodinné štěstí je sice dobrý, ale nedotažený pokus. Navíc ve finále to nikam moc nedospělo a ta rádobyfilozofická scéna s čtením dětské knížky o lidském těle mi přišla strašně umělá. A když tak nad tím přemýšlím, vlastně ani moc netuším, co mi to vůbec chtělo říct. Třeba mi jenom něco uniklo, ale nějaká jasnější výpověď by se tu šikla - teda pokud to nebylo celé o tom, že děti jsou střed vesmíru (pro rodiče) a že i dvacetiletý manželský vztah může mít problémy, což jsou hrozně hluboké myšlenky, že... 3* (01.05.2021)