Takový je život

Realistické drama s mezinárodním obsazením lze v kontextu prvorepublikové tvorby považovat za počin ojedinělý tematicky i stylisticky. Tragický příběh chudé pradleny, která musí živit opileckého manžela i dceru, jež přišla o práci, byl jedním z mála sociálně-realistických filmů v záplavě veseloher a melodramat, které namísto reflexe stávajících problémů nabízely únikovou zábavu. Není divu, že byl Junghausův film po týdnu promítání v poloprázdných sálech navzdory nadšeným reakcím (zejména) levicových kritiků stažen z oběhu (roli sehrál i nástup zvuku, který lákal více). Takový je život kromě věrohodného vykreslení prostředí a střízlivého herectví Pištěka a Very Baranovské zaujme zejména dynamickou montáží některých znamenitě rytmizovaných scén, která prozrazuje vliv revolučních filmů sovětských montážníků. Rozhodně vrchol tuzemské němé filmové produkce, byť od německého režiséra. 80% (04.11.2009)

Verze z roku 1930 se nedochovala, v té upravené v roce 1959 byla odstraněna většina mezititulků, takže zbyly jen názvy kapitol a jejich motta. Tudíž je film vlastně němější, než bývalo zvykem. Ale srozumitelnosti a přehlednosti děje to nijak neublížilo. Film zaujme suverénní střihovou montáží v několika scénách a hereckými výkony, zejména dvojice Vera Baranovskaja a Máňa Ženíšková. Karl Junghans svůj debut připravoval dlouho, takže v kinech prohrál souboj o divácký zájem s prvními zvukovými filmy. Takový je život. (Viděno s hudbou Jana Buriana – 90%) (05.07.2016)

Němý snímek. Čekal jsem nějaké titulky. Žádné nejsou. Jen rozdělení na sedm kapitol: 1. DEN VÝPLATY až 7. DEN SMUTKU. Pištěkova buchta – to je milenka! Její tanec na stole spolu s travesti Plachtou vrcholem nevkusu. Utahaná pradlena má v kuchyni nepořádek, tak není daleko k nehodě. Od pohřbu dál už jsem to bral rychloposuvem. Plachta na pohřeb v ženských šatech nepřišel. A to budou v té hospodě plakat? Ano, až na výjimky plakali. Plachta se na hostině do ženských šatů již nepřevlékl. Půvabná Máňa Ženíšková. Symbolika/propaganda: 33:42 – podání ruky Pištěk; 36:46 – Plachta v ženských šatech – ohavnost. Od obecenstva ale sklidí bouřlivý aplaus a uznání. Pradlenka si s ním/ní dokonce s úsměvem zatancuje. Realita by byla jiná: hnala by sprosťáka klackem. I všechny ostatní dámy na oslavě by si pohoršeně odplivly. (22.03.2024)

"Neštěstí nechodí nikdy samo." Ano, i já jsem viděl tento neradostný snímek za zvuků hudebního doprovodu Jana Buriana ml., ale tentokrát na projekci v pražském kině Ponrepo, kde byl také promítán z unikátní kopie připravené k 60. výročí československé kinematografie. Její obnovená premiéra pak proběhla 11. září 1959 během 10. ročníku Filmového festivalu pracujících. Původní verzi filmu však poprvé představilo jediné berlínské premiérové kino už 24. března roku 1930. (26.11.2016)

Jeden z mála uznávaných filmů, který jsem přijala také jako svůj velice oblíbený a mohu jej vidět stále dokola. Samozřejmě němou verzi, protože ta ozvučená je směšná (poplatná estetice 1959, což bohužel vytvořilo mezi obrazem a ruchy skutečnou propast 30 let, kterou nelze překlenout). V prostředí bytu rozkmotřené pradleny s uhlířem jest vše opravdové. Výborné herecké příležitost zde využilo celé obsazení, od velkých rolí (nádherně upocený Pištěk nebo utrápená Baranovská), až po epizodky stylové Kysilkové s lennonkami nebo souseda Plachty. Nejlepší je ovšem Máňa Ženíšková a její pracovna vyzdobená Mary Pickfordovou. Takovou bídu bych dřela hned. Samozřejmě v Praze, nikoli v anonymním městě, kam bývá děj některými historiky mylně zasazován. Karlův most je přeci jenom jen jeden. Doporučuji samozřejmě také volné pokračování - ...a život jde dál... (1933-5) s báječnou Itou Rinou. (19.02.2009)