Záhada Silver Lake

Halucinační neo-noir, který si střílí z diváků vyžívajících se v řešení neřešitelných filmových hlavolamů, z konspiračních teorií a z internetové generace, nezdravě posedlé popkulturou. Nakolik si ho budete užívat, nebo se u něj nudit, to záleží na tom, jak moc přistoupíte na jeho absurdní logiku. Ta připomíná logiku starých videoherních adventur z 80. a 90. let, ve kterých jste coby hráči prozkoumávali různé lokace, v nichž jste sbírali nejrůznější předměty a museli jste přijít na to, jakým způsobem je zkombinovat, abyste pokročili dál. Způsob, jakým jste je kombinovali, byl často nelogický, což vás dohánělo k šílenství a k obsedantnímu nutkání neustále kombinovat všechno se vším („je tenhle starý časopis obyčejný časopis, nebo se dá použít k něčemu důležitému?“). Ale nedali jste si pokoj, dokud jste nepřišli např. na to, že když podrbete sochu Jamese Deana, tak se vám zjeví král bezdomovců, který vás zavede do tajemného podzemí. Stejně tak je na tom hlavní hrdina Záhady Silver Lake, kterého pátrání po zmizelé sousedce přivede k rozkrývání popkulturní superkonspirace za oponou malebného Los Angeles. Poté, co začne objevovat kódované stopy všude kolem sebe (v reklamách, písničkách a filmech), nedokáže se ubránit pocitu, že všechno je se vším propojené. Režisér Mitchell výše zmíněnou absurdní logikou záměrně frustruje své diváky, ale dokáže je za to odměnit pohlcující atmosféru a zábavnou hrou s diváckým očekáváním a žánrovými konvencemi. (16.09.2019)

„HU-HU-HU,“ zatrylkovala podrážděně Sobí žena a sudokopytem si výhružně načechrala bobra, „nech mě, kurva, být, nebo tě žahnu!“ „Ježíši Hipstre!!!“ vyjekl zděšeně Smrdící dement a strachy freneticky zamasturboval, „já tomu jen chtěl přijít na endoprotézu, není přeci nutné úchylovat se hned k násilí!“ Hrozící roztržka vytrhla z letargie do té doby zasněně do dáli hledící Akutní zánět metonymie, ten moudře pokýval hnisavým abscesem a s důrazem na poslední slabiky jednotlivých slov zkušeně procedil přes furunkl: „Věděl jsi, Smrdící demente, že když sežereš vymotanou videokazetu, vysereš posléze dvouhodinovou generační zpověď dekadentně pokřivené popkultury, natočenou pozpátku, napřeskáčku a dabovanou klky???!!! Píšou to zcela jasně na každém balení Metadonu! Ale vždycky můžeš říct, že sis jen dělal narkosrandu.“ „Když ti právě není hej, děvku z Bible opíchej!“ rozverně zapěl do Zánětova bublání kdesi v pozadí sbor Nevěstek Kristových starý reklamní slogan pořád tolik populární eskortní služby Bitch boží, načež z nedalekého brlohu bezdomovců jako příznačná ozvěna vztekle zaštěkala na vodítku uvázaná Vcelku píchatelná blondýna. Smrdící dement si zrovna zasmušile leštil hovna na botách kolem právě probíhající čivavou, když tu náhle se vymrštil do pozoru, po tváři se mu rozlil blahoslavený výraz retarda, konečně pochopivšího, že müsli nelze srkat nosem, a hysterickou fistulí zaječel: „Už to mám!!! Tajuplná mapa v cereáliích celou tu dobu říká, že konzumerizmus je zmrd civilizace a opravdovou lásku najdeš teprve až mezi povislými kozami! A to znamená jít neprodleně rozkopat mesiášovi ten jeho samolibě bohorovný xicht.“ *** Tak nám další holyúdské smažce zařehtaly alegorické vozy, kompulzivně zatoužila vykřičet do světa své narkomanské přetlaky a ukázat, jaká je mistryně v nadívání hoven samoúčelnými a z kontextu vytrženými metasporami. Tudíž si to přifetovala s rádoby myslomrdem, který vypadá, jako by Lynč po lobotomii análně zprznil retardovaného Giliena podle Aronofského (zcela příčetného) scénáře, a proti jehož zjevné nosné tezi „Popkultura je naplněním ambicí hrstky vyvolených“ bych se rád na tomto místě yntelechtuálně ohradil kultivovaným konstatováním, že „Popkultura je davová debilita při slaboduchém stádovém uctívání hrstky neumětelských obrkokotů, co si stejně tak nevidí na špičku čuráka“. Nejhorší na téhle všehopusté sračcce pro ty tolik hloupavé umaštěné hipsterské ufony je to, že poměrně slušná exekuce nutí i soudného diváka přes dvě hodiny čumět do žumpy v naději, že něco kloudného vyplave na hladinu. Ani hovno! Hovno na Stříbrném jezeře. (18.12.2018)

Tenhle neonoirový mashup nejspíš naštve ještě víc lidí než Kniha obrazů (protože na něj kvůli Garfieldovi přijde do kina víc diváků). Oba filmy jsou spíše než na vytváření něčeho původního založené na rekontextualizaci dřívějších mediálních obsahů a hledání skrytých významů v popkultuře, představující v Silver Lake základní referenční rámec. Všechno odkazuje k něčemu, co v minulosti vymyslel někdo jiný. Neexistují originály, jen kopie a přepisy. Proto se příběh musí odehrávat v Los Angeles, městě, které hrálo v tolika filmech, až se stalo remakem sebe sama. Mitchellův třetí film drží pohromadě díky vtahující atmosféře na pomezí Vertiga a Čínské čtvrti a pseudo-detektivní zápletce. Ta je rozvíjena tak absurdními, totálně lynchovsky mindfuck způsoby, že namísto satisfakce z odkrývání nových souvislostí přináší jen postupně prohlubovanou frustraci. Pro nás i pro hlavního hrdinu, paranoidního flákače jako z devadesátkového indie filmu, jde tak skoro o dvě a půl hodiny oddalovaného vyvrcholení (jediný uspokojivý styk se odehraje během prologu). Po celou dobu to je současně ohromně zábavný, současně uctivý i potměšilý pastiš klasických i postklasických noirových filmů (a hudby z nich), jehož většinu „nedostatků“ lze interpretovat jako uvědomělou a ironickou práci s určitými konvencemi a stereotypy. Třeba redukování ženských postav na víceméně pasivní objekty můžeme chápat jako kritiku „male gaze“, protože přesně takhle ženy na základě jejich mediální reprezentace ve filmech od Hitchcocka a jiných vnímá mentálně nedospělý protagonista, jehož hlediska se film po celý čas důsledně drží. Záhada Silver Lake je ambivalentní postmoderní útvar, kterému se i díky tomu, že nemá střed a pevnou strukturu, daří vyjádřit zmatenost mladých lidí, kteří se snaží marně najít nějaký vyšší smysl ve všech těch příbězích zakrývajících jim výhled na realitu. Pro mne šlo o jeden z nejzábavnějších filmů roku, ale existuje zhruba stejně velká pravděpodobnost, že jej budete od srdce nenávidět. 85% (03.12.2018)

Hitchcock v takom artovom nezávisláckom prevedení. Divný hrdina tam medzi množstvom ešte divnejších ľudí hľadá divnú ženu s ktorou strávil jeden večer a zrazu sa náhle niekam vyparila. No a pointa je rovnako márna ako celý ten film. Proste sa ide od nikam nikam. Možno to malo nastaviť zrkadlo všetkým tým spokojným divákom, ktorí musia byť podľa autora rovnako divní. Ale aspoň sa mu podarilo nahovoriť do filmu pekné baby a niektoré z nich sú aj nahé. Do určitej miery dokážem pochopiť, že si tento film nájde spokojných divákov, ktorí tomu dajú plný počet. Má to unikátnu atmosféru. Ale mne to smrdelo rovnako ako hlavný hrdina ostatným postavám. P.S: Mitchellovi musel niekto fakt hnusne vojet auto kľúčom a tak si to pekne vyventiloval v jednej scéne. 4/10. (29.07.2021)

Já začínám mít dojem, že mi asi buď slušně mr*á v palici, nebo chápu nepochopitelný filmy. Aspoň teda mám ten dojem, že jsem to pochopil a čím víc nad tím přemýšlím, tím větší mám pocit, že Mitchell si z nás dělal prdel v mnoha znacích a vysvětlení je celkem jednoduché, akorát skryté a zaobalené do spousty WTF věcí. Tak ok, já to tady napíšu, jestli se mnou budete souhlasit nebo ne je čistě na vás. JAK JSEM FILM POCHOPIL JÁ: V podstatě se jedná o podobenství vyprávějící o bloudění člověka světem, který hledá prostě lepší možnost k žití. Svět je krutý, ale film vidíme z pohledu hlavního hrdiny, který má pořád to až pubertální vidění světa, sám nikde nemaká a asi z posledních peněz dožívá ve svém bytečku, který mu zanedlouho seberou. Jeho putování plné skrytých záhad by měli vést k nalezení ztracené zvláštní (a zjevně bohaté) sousedky a velkému tajemství skrytého před celým světem. Hlavnímu hrdinovi se to taky podaří, jenže se dozvídá, že celé to tajemství má být tou nejlepší možnou verzí života na Zemi, jaký může být. Kdo by to nechtěl? Jaké zklamání, že ti, kterým se to "poštěstí" v podstatě jedou v drogách. Zdrceně se vrací zpátky domů, má depku, jelikož dnes večer přijde o byt, ale nakonec zajde za svojí jinou sousedkou, která má doma papouška. Její únik před světem. A pro Sama by to mohla být ona. Všechen ten sex, párty, popkultura, chlast, to je únik před světem ostatních lidí. Velké množství znaků je zde podle mě jen na poctu Davidu Lynchovi - veverka nic neznamená, Skladatel nic neznamená a v ději se asi ani nestal, mrtvoly zvířat možná taky mají ukazovat krutost světa, všichni se tu chovají divně, taky na poctu Davida Lynche, kde taky máte divné postavy, ale všechny znaky jsou hlavně využity pro vytvoření atmosféry (a jo, funguje to) a naprosté zmatení diváka, aby prostě neodhalil pointu. Jako u Davida Lynche, akorát on to má promyšlené a má to i mysteriózní děj, tohle je prostě podobenství o jednoduchém tématu KONEC VYSVĚTLENÍ. Tak fajn, a teď se mi kdyžtak ozvěte, jestli to tak mohlo být, nebo jsem se jenom ze zoufalství jsem se snažil najít děj. Jinak, ten film se mi docela líbil, kupodivu mě ani moc nenudil, akorát dějových chyb tam je až až a možná měl Mitchell použít míň mystických znaků, protože takhle mu to nikdo nepobere. Hodnocení mezi 3-4*, ještě si to rozmyslím. Nakonec dávám lepší 3*, jelikož je vidět, že se ten film Mitchellovi podlomil pod rukama, myšlenka skoro zapadla a dost věcí i znaků se mu povedlo pokazit. Prostě ne každý má na to být Lynch no.2 (24.12.2018)