Poslední rodina

Uf, uf, silná káva. Těžko se sbírají slova. Život výjimečného člověka a umělce ztvárněný v parádně zvládnutém filmu. Když se řekne geniální umělec, kterého líbají múzy, andělé, ale i démoni, vybaví se člověku persona typu Zdislaw Beksinski. Smekám. Soundtrack https://www.youtube.com/watch?v=HFWKJ2FUiAQ (21.05.2019)

Ve chvíli, kdy je film zbytečný, protože je to tisící polská variace na totéž téma, je mi jedno, jak zaumná filmařina při něm přišla nazmar, poplatná plytké, a pokud takto pouze opakovaně, pak už člověka a tvůrce nedůstojné tezi. Zas mě jenom namíchnul, je to prototyp polských ufňukaných filmů z ušmudlaného, lepkavého prostředí, postavených na té blbé premise, že každý má právo na svoje patologie, atavizmy a špíny a na to, aby v nich shnil, a především na slabošství, s nímž se to bez přemýšlení a bez práce na sobě rovnou vzdá, zbývá pak jen rezignovat a nějak se prakticky zařídit a vzájemně se v tom rochnění podporovat a utvrzovat. A krom toho to až nejapně připomíná Amatéra, kdy starší chlap dostane kameru a všecko to točí. Čili už nic nového pod sluncem, další Polák, který se zhlídnul v babrání. (Proto mám o tolik raději rumunskou kinematografii, kde v podobně handikepované realitě vznikají skutečné, odvážné skvosty, nesentimentální a mnohdy geniální.) A Hanekeho vznešenou Lásku to staví naruby, či dokonce ignoruje a zazdívá, jako by nikdy neexistovala, neřekla v tomhle dialogu své a neukázala v magické přitažlivosti člověka vnitřně poslušného vyššího nároku, který teprve vede k nezaměnitelné kráse a úctě a sblížení ve spolupráci u pochopení daru života, k míru a pokoji - mladý pán Matušinský to chce umanutě oslyšet, odstrkat, jako líný harant, skrze onu zvrácenou základní tezi o přijetí každého hnusu a slabošském otročení zvrhlostem v bídě, vzájemném se unavování a ubližování, protože na to máme přece všichni právo (ech!), jež postavíme na piedestal, takže se pak i starání se o svoje staré rodiče nebo partnera stává trpným břemenem beze smyslu, které se ale bez keců táhne až do ošklivého konce... stejně jako právo na sebeurčení třeba sebevraždou... Hm. Upatlanost povýšená na právo, z lenosti, z vnitřního strachu z práce na sobě a strachu toužit po čemkoli vyšším, z toho tiku, že je lepší to rovnou všecko vzdát, kyselé hrozny, užírání se a zpíjení malostí. Zkrátka další takový, kdo sebe a celý svět chce utvrdit, že člověk se sebou nemusí pracovat a kultivovat se, starat se doopravdy. Stačí, když obraz bude formálně precizní, jeho obsah je každého soukromá, sobecká věc, jak život kolem sebe a v sobě zohaví. Aj. To je zlé. *~ (12.06.2017)

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)

Film prakticky objektivně bezchybný, který uspokojí jako předm analýzy i jako vtahující příběh jedné dysfunkční rodinné jednotky. Osobně na podobné chladné studie nemám buňky a pětihvězdičkové hodnocení si umanutě vyhrazuju pro filmy, se kterými subjektivně souzním, ale tady obzvlášť cítím velký respekt i přesto, že mi režisérovy skvěle realizované volby úplně neinklinují. 4 a 1/2 (31.03.2017)

Pro mě osobně je Poslední rodina přesně tím filmem, který vás po svém skončení uvrhne do určité apatie a vy byste nejraději další hodinu jen někam zírali a skládali si v hlavě myšlenky. Když spatřím v profilu jakéhokoliv snímku přívlastek "životopisný", obyčejně mě semkne kopřivka spojená se vzpomínkami na všechny ty zážitkové faily, které reálné události převedené do filmové podoby povětšinou způsobují. Scénář a ztvárnění Poslední rodiny však jde zcela jiným směrem a stává se jakýmsi mixem rodinné psychoanalýzy s výpovědí doby a života ve Východním bloku. Neutěšená depka, silný pocit protékajícího času mezi prsty a zamyšlení nad tím, zda není co zlepšovat na našich rodinných vztazích. 8/10 (27.09.2017)