Pudr a benzin

„Tedy zde před náma leží Praha úplně jako na dlani. Jenže dneska náhodou není vůbec nic vidět. Tedy, z tohoto místa bývá krásně vidět a tam, kdyby bylo vidět, tak tam, co dneska nevidíte nic, byste krásně viděli muzeum a hned vedle Prašnou bránu.“ - „Jenže tyto 2 objekty byste taky neviděli, i kdyby bylo vidět, protože ty sou docela jinde.“ Povedených, mnohdy nápaditých frků a hrátek s češtinou je tu víc, bohužel se téměř pravidelně střídají s vtípky slabými a příliš chtěnými. Dobře to jde vidět třeba na příkladu 2 situací, kdy při takovém přesedávání na „boxmaču“ se podařilo z minima vytěžit maximum, naopak u přestřeleného skládání lehátka jen rozpačitě čekáte, kdy už ho konečně složí. Voskovec a Werich zde tak mají své výborné chvilky (nejlepší asi jako průvodci k nezaplacení), ale celkově jde poznat, že se teprve rozehřívali (a třeba Záhorský tu má vyloženě chabou roli). Filmu taky ubližuje technická stránka, kdy ona „zvukovost“ místy hapruje, i když se ji tvůrci snaží vdechovat život i pomocí hudebních vložek. Za mě to budou lepší 3*. (18.08.2019)

Přestože filmu chybí jednotný rytmus (jde vlastně jen o sled různě dlouhých komických scének s naprosto odlišnou dynamikou – absurdních dialogů, fyzických akcí, honiček), jednotná poetika (divadelní scény, často převzaté přímo z jednotlivých her vedle scén výsostně filmových – např. úvodní jízda ulicemi Prahy) a pevná dějová linka (zkoušení nové revue ozvláštněné milostným a kriminálním motivem), nedá se říct, že by byl první vstup do filmové tvorby pro Voskovce a Wericha nějakým neúspěchem. Především ve scénách, odehrávajících se mimo divadelní budovu, se ukazuje znalost progresivní části světové kinematografie i jistá vynalézavost a snaha o specificky filmový jazyk. Hned úvodní scéna, ve které spolu se směrovou šipkou autokaru v popředí projíždíme ulicemi Prahy, sledujeme ruch velkoměsta, provoz, reklamní poutače, a jenž nakonec končí velmi nápaditě natočenou havárií (většina se odehraje ve zvukové stopě, vidíme jen rozbité sklíčko na směrové šipce) působí velmi moderně (především v kontextu tehdejší české produkce). Snaha o zachycení ruchu velkoměsta a silničního provozu je typická pro avantgardu. V tomto ohledu jsou příznačná i povolání dvou hlavních hrdinů – řidiče autokaru Voskovce a dopravního strážníka (že by odkaz na kolektivní hrdiny oblíbených grotesek britské firmy Keystone?) Wericha. Za podrobnější zmínku stojí i scéna automobilové honičky V a W s pašeráky kokainu. Dynamicky natočená scéna (tak, že při promítání působí zrychleně) doprovázená svižnou hudbou Jaroslava Ježka v sobě nezapře inspiraci nejslavnějšími filmovými groteskami. Dokonce dojde i na kropení protivníků hadicí. Na scénách výletu do přírody (při němž cestování s absurdním množstvím nábytku a jeho rozmísťování po lese je krásným ironizováním tehdy populární městské víkendové zábavy) a návštěvy „boxmače“ vidíme snahu zasadit příběh do reality moderního velkoměsta. (14.11.2005)

Tenhle film od známého dua Voskovec a Werich se tak trochu vymyká z tehdejší prvorepublikové produkce a to právě považuju za záměr a jeho velké plus, protože se podařilo natočit něco neotřelého a originálního, i když je to trošku přitažené za vlasy a nerealistické. Ale to mi nebránilo, abych si z filmu odnesla zajímavý zážitek. (18.05.2011)

Z trojice filmů Hej rup a Svět patří nám určitě ten nejpovedenější (Peníze nebo život si nějak nepamatuju). Zápletka s kokainem je sice vysoce naivní až slabomyslná (strážník volající na celou ulici "jdeme zastavit auto s kokainem!"), ovšem pořád lepší a méně stísňující než schematický boj s nacisty nebo vykořisťovateli. (16.08.2013)

Pudr a benzín je prvním filmovým okusem dua V+W v čase umírajícího poetismu a nutno říci, že jeho poetika jako by tímto faktem byla poněkud poznamenána. To dobré a humorné je produktem Osvobozeného divadla a geniálních poetistických hříček dvojice legendárních komiků (slovní hříčky z vestpoketky nestárnou, podobně jako skvělé písně s nazapomenutelnými melodiemi Jaroslava Ježka a stejně brilantními texty). Bohužel, divadelní skeče jsou pospojované hodně řidkými scénámi, které jsou naivní, ale ne vtipné, a stejně tak pokusy o zvukovou grotesku nepůsobí vinou neohrabané režie Jindřicha Honzla (divadlo není film, to je cítit až příliš silně) nijak oslnivě. Ale přesto se na tenhle film rád podívám, už jen proto, že je to jeden z mála kompletnějších vizuálních dokladů o podobě inscenací Osvobozeného divadla. Pozdější filmy i díky zesilující ideologickému podtextu představují formou i obsahem mnohem suverénnější díla. (22.06.2005)