Zabití posvátného jelena

Bohatý lekár Steven (Colin Farrell) sa po práci často stretáva s mladým Martinom (Barry Keoghan), ktorý ho zaujal svojou ohromnou inteligenciou. Steven mu kupuje drahé darčeky a neváha ho pozvať do ich obrovského sídla, aby s jeho rodinou trávil nejaký čas. Martin sa snaží lekárovi odvďačiť, aj keď toho nemá mnoho, čo by mohol ponúknuť. Ich vzťah prerastá do niečoho hlbšieho a Steven zisťuje, že Martin sa na jeho prítomnosť až nebezpečne naviazal. - Pre mňa velmi príjemné prekvapenie. Čakal som od toho nejaký artový nezmysel, ale dostal som funkčnú špecialitu od režiséra s velmi zaujímavým a svojským prístupom k žánru. Režisér necháva mnoho situácií volných, aby si ich divák mohol interpretovať po svojom, a to sa mi na tom páčilo, pretože aj keď takéto záležitosti väčšinou nemusím, zase je dobré, keď ma nejaký horor prinúti o deji rozmýšlať, a nie len pozerať sa na to, ako všade strieka krv. Všetkému tu vládne uhladená precíznosť, silné herecké výkony ( vždy, keď vidím Nicole Kidman, si musím spomenúť na jej erotickú scénu z Dead Calm, čo je pre mňa osobne najtrápnejšia scéna, akú som kedy videl ), netradičná práca s kamerou a podmanivá hudba. Dejovo je to tiež velmi pestré, ale vôbec by nevadilo, keby to režisér celé zaboril do hororu ešte viac. + herečka z Dead Calm a The Others + herec z The Unspoken (13.12.2017)

Mám pocit jako kdyby byl Humr jakýsi Lanthimosův špatný vtip, jelikož jeho následující film je jiný kafe. Vše je lepší: Herecké výkony jsou perfektní a především Farrell a Keoghan hrají v plné síle. Jak mi u Humra přišlo, že už sami herci látce nevěří a prostě odříkávají repliky, tady všichni hrají v plné síle. Scénář daleko více funguje a nepůsobí jako výsměch. Napětí, nepříjemný pocit.... k dokonalosti to má pořád daleko, po první půlce jsou vlastně všechny karty rozdány a Lanthimos jako by nevěděl kudy dál, po Humrovi ale ukázal, že na to má a sledovat jeho kariéru budu. (31.08.2018)

Dokonale mimózní šílenost, která k (ne)dobru přidává artovou masturbaci coby přidanou hodnotu. A ve filmu se masturbuje i doslova. Poté, co se u Aronofskyho rozvinuly přemrštěné mateřské pudy, přidal se k áčkovým režisérům, kterým kvalitně mrdá v palici, i Yorgos Lanthimos, u něhož se pro změnu rozvinuly otcovské pudy. Jsme tak v podstatě svědky strastiplného příběhu špičkového a úspěšného kardiochirurga, kterého pojí s jistým mladíkem podivné, řekněme až posvátné přátelství. Vodí si ho domů, do práce, chodí s ním na procházky, nevynechá ani mladíkovo pozvání k němu domů, kde žije jen se svojí (oplzlou) máti. Tátu měl taky, jenže ten už je v pánu.Jak zemřel a že ho měl v péči právě doktůrek, to všechno vyplave na povrch. Doktorovo rodinné zázemí poznáme po všech stránkách, má manželku, s níž si užívá tak trochu úchylný sex, má dvě děti, je milujícím otcem. Přátelství s mladíkem nemá trhlinu, až dokud jednoho dne záhadně neochoří jeho dvě děti, a ten klučina by v tom mohl mít prsty. Pak se rozjede smrtící ruleta, z níž není úniku, dokud nepadne oběť nejvyšší. Režisér instruuje vše velmi pozvolna, pomalu až hypnoticky, za velmi zlověstného hudebního doprovodu. Chybou je film jednoznačně házet do hororového ranku, jeho chytře zákeřná a mnohdy až neuchopitelná mnohovrstevnost se brání jakémukoliv jednoznačnému žánrovému zařazení. A je to určitě jeden z nejpodivnějších filmů, jaký jsem viděl. Lanthimos má z pekla štěstí, že mu role v té bizarnosti vzali Colin Farrell (už podruhé) a Nicole Kidman, jejichž kreace jsou jednoduše špičkové. O něco hůře jsem pobral týpka Barry Keoghana, který mně osobně připomínal mladší verzi herce Joel Edgertona, kterého v suterénu před každým záběrem zpráskal boxer, následkem čehož mu opuchl oční prostor. Film to určitě není pro každého. Je to přímo obsesivní záležitost, v níž neuvidíte postavy upřímně se smát, nevykazují v podstatě žádnou radost, jde z nich depresivní chlad. Většina scén je postavena na specifických dialozích, pronášených (záměrně) nezúčastněnou formou, které už diváci důvěrně budou znát z předchozího Lanthimosova opusu "Humr". Netradiční kamera často snímá postavy hypnoticky staticky a zpovzdálí. Zapomeňte na tempo, dynamiku, vysvětlující doslovnost a racionální podstatu. Plazení děcek následkem choroby bylo hnusnější než detailní záběr na otevřený hrudník s tepajícím srdcem z úvodu filmu. A proč režisér zvolil pro svůj film netradiční název, když výskyt nějakého "dvanácteráka" nezaznamenáte, to už si jistě vyhledáte sami. Co třeba převedení řecké tragédie do netradiční filmové řeči, že. Zdráhám se napsat, zda se jedná o pozoruhodný film, nebo jen režisérovi excelentně ruplo v bedně. Pravda bude někde uprostřed. A přeci vám přeji s tímhle dílem (ne)příjemný hypnotický stav a pár spolykaných artových spermií k tomu. 7/10 (17.12.2017)

„Bez obav, tobě se nic nestane. Ty jen musíš zůstat klidný. Řekl jsem to co nejrychleji. Doufám, že jsem tě nezdržel dlouho.“ Po předchozích 2 filmových zkušenostech s režisérem jsem čekal, že podívaná bude tak nějak „mimo“. Jenže tentokrát mi příliš nesedla. Ale popořadě. Pomalé budování příběhu a poznávání postav mě nijak nenudilo, spíš naopak. A ta Martinova prohlubující se citová „fixovanost“, vzrůstající časové nároky a jeho postupná „proměna“ mě dost bavily (Keohganova postava je správně děsivá a slizká). Jenže pak přišel první stupeň „trestu“ a film jakoby sám sebe začal trumfovat ve své absurditě, zvrhlosti a řekněme „mimóznosti“. Předhánění se sourozenců v „užitečnosti“, otcův dialog ve škole, matčin návrh v posteli…a vše korunuje posezení v obýváku s „ententýky“, to mě přepadl skoro hysterický záchvat smíchu nad tou koňskou dávkou trapnosti (a konec to věru moc nevylepšil). Pouhý průměr. Doufám, že Lanthimos si příště spraví reputaci a přijde s podivností co do kvality srovnatelné se Špičákem a Humrem. (03.02.2018)

Lanthimos po svém weird období aktivoval vnitřní řeckou sudbu a s Efthymisem Filippou zkřížili bytový horor a antickou tragédii. Kamera, která se vznáší nad hrdiny jako zlomyslná hrozba, nezaměnitelně mechanické herecké výkony, démonický Barry Keoghan a morálně hraniční druhá polovina, které je nejkrutější (a nejméně satirická) ze všech Lanthimosových filmů. Co před tím přicházelo zevnitř divných komunit, je na hrdiny nyní nepochopitelně uvaleno shůry. Nad rozuzlením a smyslem téhle brutální klinické verze Sofiiny volby se bude asi dlouze diskutovat – faktem zůstává, že tón a skličující atmosféra dělá z Posvátného jelena skutečný horor. Trier s akutním záchvatem sociopatie. (27.05.2017)