Laissez bronzer les cadavres
Laissez bronzer les cadavres
Nechajte mŕtvoly slniť sa
Let the Corpses Tan
Let the Corpses Tan
Obsahy(1)
Jednoduchý příběh vypráví o bankovních lupičích s autem plným zlatých cihel, kterým se situace hodně vymkne z rukou u odlehlého stavení, kde žije párek avantgardních umělců. Děj by se dal zpracovat jako komorní konverzační drama, ale Cattet a Forzani z něj udělali neobyčejně opojný audiovizuální zážitek, který si bere ty nejvíc cool prvky evropské žánrové kinematografie sedmdesátých let a dělá z nich extravagantní kaleidoskop plný krve, špíny, střelných zbraní, nahých těl a roztaveného zlata. (Festival otrlého diváka)
(více)Videa (2)
Recenze (32)
Po předchozích autorských audiovizuálních orgasmech, jimž byla prvotina Amer a druhý celovečerní zásek Podivná barva slz tvého těla, přichází třetí v pořadí thriller Nechte mrtvoly chytat bronz! od tohoto svébytného dua Forzani/Cattet. Tak jak je zvykem, osobitost podání optiky je zcela na úrovni, čemuž opět výborně sekunduje zvuková složka. Ale to je pro mě bohužel vše vážení. I když předchozí dílka byly příběhově velmi prosté, nechaly vás aspoň opájet se vším, co dolehlo na vaše oči a uši. Imaginace v hlavě bouřlivě rostla a nedala vydechnout, natož pustit. Scénaře sice nikdy nebyly silnou stránkou, ale alespoň se k té mozaice obrazů a zvuků hodily. U Mrtvolek jakoby stále něco chybělo a audiovizuální bombardování nic nezachraňuje. Spíš naopak, utváří naprostý chaos v orientaci příběhu, dialogů (co nemají vlastně žádný význam) a postav, kterých je vám v příběhu putna. Dohromady je vám tak servírován nesoudržný a nezajímavý celek u kterého jsem se tolik nebavil jako u předchozích počinech a kraťasů. Tvorbu Forzaniho a Cattet mám rád a těšil jsem se na novinku, ale místo toho jsem z kina odcházel bez hlubšího zážitku. Slabší tři. ()
Forzani/Cattet ve spojení s Dacossem je vizuálním orgasmem na stříbrném plátně. Kamerou, zvukem zachytávají experimentální dotyk, až propojený s divákovým podvědomí. Odkloňující od běžné optiky, pod kůži avantgardy a experimentálního pásu. Snové, až hypnotické scény s ženou v černém je naprostá dokonalost. [MFF Cinematik, 2017] ()
Snové výjevy s "La femme dorée" čili "Zlatou ženou" (Aline Stevens) byly naplněny zvrácenou a lascivní atmosférou smrti, kterou jsem chlemtal plnými doušky a opět jsem se ocitl v hlubinách svého freudovského podvědomí. Postupné prolínání zdánlivé reality se skutečným sněním vybuchující v závěrečném splynutí obou světů. La femme dorée přichází... Jen pro zvané! ()
Artový western připomene nejen Tentkrát na západě jak hudbou E. Morriconeho (mj. Faccia a Faccia či Severamente), tak i smyslem pro detail a některými delšími záběry, kterých ale není mnoho. Ač snímek stojí na kameře, přesto nelze říci, že by forma přebíjela obsah. Jen tu máme další vizuální počin dua C+F, jež ví, že film jsou především obrazy. Surrealistická vybíjená, kdy není jednoduché si tipnout, kdo nezemře. Snové scény mají blízko k hudebním videoklipům - zlacení těla, odstřelování šatů až na nahou kůži či halucinogenní milování. Nechybí piss, bdsm na kříži, krev, vystřelené oko ani hořící zlato. Barvy. Rudá, zlatá, modrá, zelená, černá. Oheň. Blankytná obloha, azurové moře, bělostné hřebínky vln. Smrt na každém kroku. Alegorie s mravenci je výstižná. Lidské pinožení často postrádá vyšší cíl. Pro okrajové publikum, které se nebojí u filmu snít. ()
Tak tomuhle jsem naprosto podlehl. Kamera s třih tady rozehrávají vizuální genialitu, nevídaných rozměrů a prakticky odsunujou herce a děj na druhé místo. Vytváří napětí, dusnou atmosféru, krutost, zcela odsunují jednotlivé postavy na druhé místo. Tolik kreativity, nápadů a obrazový dokonalosti jsem snad nikde jinde neviděl. Určitě to chce co největší obraz a dobrý zvuk, protože tady i kožená uniforma policajta má co říct. Škoda že v závěrečné fázi se nám trošku znepřehlednil děj, ale jinak druhý takový film nanajdeš ()
Galerie (9)
Photo © Shellac Distribution
Reklama