Musíme si pomáhat

Nejlepší Hřebejkův film a jeden z nejlepších českých filmů poslední doby. Vynikající herecké výkony především Polívky a Duška. Ale skvělé výkony podali i další členové štábu - moc se mi líbila ta rozmazaná kamera (např. mistrovská scéna, kdy Polívku zastaví esesáci s rozbitým autem) a dost dobrá (na české poměry) je i hudba Aleše Březiny. Navíc skvělý Jarchovského scénář - především se mi líbí ta nejednoznačnost postav, pojem hrdina či zločinec postrádají v tomto filmu (i ve skutečnosti) jednoznačnost. (17.07.2003)

Jestliže měl tvůrčí tandem Hřebejk-Jarchovský tendence idealizovat v Pelíškách dobu komunismu a šedesátá léta, pak léta nacistické okupace a zvláště osvobození vidí naopak bez adorujícího patosu, v celé té cyničnosti mezního období... Musíme si pomáhat - hluboký Hřebejkův film o síle i hlubinách lidskosti a pokřivenosti národního charakteru... Asi jeden z nejlepších porevolučních filmů vůbec. Podobné filmy: Protektor (17.11.2006)

Pro mě zní slogan "Musíme si pomáhat" tou nejlidštější větou, kterou kdy člověk jinému může pronést. A když se tak nazývá pro mě nejlepší český film od roku 1989, nemohu jinak, než dát plný počet. Jan Hřebejk sice dokázal že umí, a stále se snaží točit momentálně nejúspěšnější filmy, ale tenhle on sám nikdy nepřekoná. Spolu s Jarchovským, jako výkonné tvůrčí duo, totiž dokázal vymyslet tu nejpřirozenější, nejnormálnější a přitom nejlidštější tak trochu černou komedii, kterou kdy divák mohl v českých luzích a hájích vidět. Je zvláštní sledovat vážné tváře herců, kteří nenápadně z dost temné atmosféry dělají chvílemi humornou záležitost, i když se to zdá nemožné. Bolek Polívka zde předvádí ultimátní výkon a tváří se tak prostě, jako kdyby ho on sám prožíval. Škoda jen, že tak emotivně silné a přesto jednoduché filmy nevznikají častěji. Film, který šplhal na Oskara, Musíme si pomáhat, je filmem, kterým se naše země rozhodně může chlubit, má v čem. Znázorňuje přesně do puntíku to, co by člověk, pokud to prožil, nejradši zapomněl, ale díky humorným vsuvkám, vzniká naprosto jiná dimenze, která koncem přeci jenom potěší. --- Teď! Teď vůbec nevím, co si myslíš. - Já taky ne. (21.11.2007)

Hřebejk se na přelomu tisíciletí opravdu překonával, a společně s ním i Polívka, Dušek a Jarchovský. Nádherné a současně hořké znázornění heroické odvahy a proměn lidství v průběhu nejtemnější etapy našich novodobých dějin, protknuté silnou dobovou atmosférou a přirozeným humorem, který ale situaci nezlehčuje jako v Pelíškách, spíše jí dodává naléhavější a duchaplnější nádech. Herci excelují, scénář překypuje proměnlivými emocemi a divák je všeho přímým aktérem, na dvě hodiny uvězněn v klaustrofobickém sevření nejistoty, strachu i malých radostí, ohrožován čmuchajícími nacisty a svérázným neodbytným kolaborantem... Když se řekne pomáhat, vzpomenu si ze všeho nejdříve na tenhle pohnutý příběh. 95% (10.05.2011)

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. (02.03.2008)