Musíme si pomáhat

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. (02.03.2008)

Poměrně velký skok Jana Hřebejka, z odlehčenějšího žánru, k hořkému dramatu. Tímhle skokem ale opět potvrdil, že je jedním z nejlepších českých tvůrců současnosti. Jeho film je vážnější a smutnější, přestože jde ještě svým způsobem o komediální žánr, i v něm se najde místo pro úsměv, ale spíše mrazivý. Bolek Polívka i Jaroslav Dušek dokazují, že jsou nejen skvělými komiky, ale skutečně výbornými charakterními herci. (08.03.2003)

K tomuhle filmu jsem se dostal až dnes a docela toho lituji, protože se jedná o skutečně skvělý film. Hřebejk na malém prostoru rozehrává napínavý příběh o zbabělosti, odvaze a typickém čecháčkovství, jež se projeví v každé době. Bolek Polívka a Anna Šišková předvádí herecký koncert, ale pozadu nezůstávají ani nepřehlédnutelný Dušek nebo talentovaný Csongor Kassai. Musíme si pomáhat je jednou z těch filmových národních povinností, jež nezklamou ani po několikátém zhlédnutí. (16.03.2009)

Hřebejk se na přelomu tisíciletí opravdu překonával, a společně s ním i Polívka, Dušek a Jarchovský. Nádherné a současně hořké znázornění heroické odvahy a proměn lidství v průběhu nejtemnější etapy našich novodobých dějin, protknuté silnou dobovou atmosférou a přirozeným humorem, který ale situaci nezlehčuje jako v Pelíškách, spíše jí dodává naléhavější a duchaplnější nádech. Herci excelují, scénář překypuje proměnlivými emocemi a divák je všeho přímým aktérem, na dvě hodiny uvězněn v klaustrofobickém sevření nejistoty, strachu i malých radostí, ohrožován čmuchajícími nacisty a svérázným neodbytným kolaborantem... Když se řekne pomáhat, vzpomenu si ze všeho nejdříve na tenhle pohnutý příběh. 95% (10.05.2011)

Další z povedených počinů pana Hřebejka. No musím se přiznat, že jsem v některých situacích pociťoval opravdu silné mrazení v zádech, a to je u českých filmů sakra silná vyjímka. Prostor pro komedii zde byl minimální, protože se jedná skutečně o mrazivé drama, ale přesto se vyskytoval. Hlavně díky pánům Polívka a Dušek, kteří bylli naprosto úžasní. Na to, že se jedná o český film se dá říct jediné. WOW. * * * * (29.10.2011)