Snídaňový klub

Každý z nás (nebo alespoň většina, která prožila "normální" dětství/mládí) byl jednou po škole a každý tuto situaci řešil po svém. Ve filmu režiséra, který se většinou zabýval veselými rodinnými komedie, hrdinové probírají strasti dospívání a řeší zábavné i vážné situace jednoho sobotního dne, který proti své vůli musí strávit ve škole. Humoru film moc nepobral ale výběr herců (či spíše charakterů) je natolik pestrý, že dokáže na tu hoďku a půl slušně zabavit. (29.09.2009)

Občas mi to připadalo jako trochu naivní pohled „starého muže“ (což John Hughes rozhodně nebyl) na život dospívající mládeže, ovšem na druhou stranu některé výroky a myšlenky bych tesal do kamene. Rozhodně duševní pochody týnejdžrů pramenící z traumatického vztahu „despotický otec vs. syn“  Hughes trefil perfektně, vzhledem k vážnosti tématu nezvyklá komediální nadsázka byla překvapivě fajn, lehké naťukávání sexuálních témat pobavilo, pět zcela rozdílných povah se bezva doplňovalo a prostě to moc příjemně utíkalo. Moc pěkný film a zasloužený velký zámořský kult. (18.02.2024)

Tak tohle byl pro mě takovej menší šok. Komedie o středoškolácích od režiséra, kterej má na kontě Letadla, vlaky a automobily, navíc všeobecně dost vysoko hodnocená a ono to dopadlo prachbídně. Pětice šablonek (tady se opravdu nedá mluvit o postavách, to jsou prostě šablonky) musí za trest v sobotu do školy a napsat tam esej. Tyto šablonky spolu ze začátku nějak moc nekamaráděj, ale občas je příde trochu zjebat ředitel, což postupně utuží kolektiv a navíc začnou postupně zjišťovat, že maj společnou další věc. Všechny je serou rodiče. Potom se naši hrdinové rozhodnou, že si ve škole zahulej trávu a já se těšil, že teď to konečně nabere na obrátkách. Jenže tahle epizodka s trávou nějak neměla žádnej význam. V jednu chvíli jsou všichni vysmátý a najednou střih a už si zase stěžujou, co je všechno trápí a jaký jsou jejich rodiče svině. Sportovec má problém s tim, že jeho fotr chce, aby vždycky zvítězil, po šprtovi doma chtěj, aby měl dobrý známky a holku, která se chová jako prase, rodiče pro změnu ignorujou. Nakonec se to pomalu dostane k přiblblýmu happy endu (holka si padne kolem krku s týpkem, kterej jí předtim celej den nadával, jaká je to rozmazlená kráva - škoda slov) a mně se v tu chvíli ani nechtělo uvěřit, že jsem se opravdu díval na ten "kultovní" Breakfast club, o kterym tady čtu skoro samý superlativy. Největšim kladem Breakfast clubu je to, že některý scény byly úžasně zparodovaný ve filmu Bulšit. (17.06.2008)

Koukám, že nejsem první, kdo očekával bezstarostnou komedii, dostal přesný opak a skončil v mírném šoku. Několik středoškoláků představujících různé typy a středoškolské kasty si ze sebe nejdřív dělají srandu, pak se duševně obnažují a postupně zjišťují, že spolu mají víc společného, než mysleli (hlavně problémy s rodiči, kteří na ně buď tlačí, nebo je ignorují). Nelson skvělej. (18.01.2011)

Přes zábavnou slupku a uvolněného ducha, není Breakfast club ani trochu mělký. Film zobrazuje pět jedinců, kteří jsou nuceni být společně uzavřeni po škole a kteří snad ani nemohou být odlišnější. Máme zde sportovce, šprta, rebela, královnu krásy a weirda. Na těchto prototypech pak tvůrci velmi efektivně ukazují, že každé podobné povrchní dělení je vlastně naprosto nesmyslné, protože zcela jistě je každý z nás složen z mnoha „součástek“ a naše osobnosti formuje v průběhu let mnoho zkušeností a jsou ovlivňovány mnoha faktory. Těmi mohou být rodinné zázemí, školní kolektiv, nebo sám boj s obrazem, který si o nás vytvořili druzí a který můžeme, pokud si nedáme pozor lehce přijmout za svůj. Breakfast club je tak především o hledání vlastní identity v období dospívání a všechna čest autorům za tak empatické zpracování života teenagera bez banalit, nebo zjednodušování. (20.01.2017)