Na prahu války

Malick si i nadále točí filmy primárně pro sebe a i Hidden Life nese všechny typické znaky jeho tvorby.Nechybí tak přepálená stopáž,pomalé tempo,dlouhé záběry na přírodu,hrátky s kamerou a minimum dialogů.Na rozdíl od jeho předchozích filmů to v tomhle případě ale nezvládne nudit,protože jde o jeho nejlepší a nejsilnější film od stále nepřekonané Tenké červené linie.I když jde o velmi komorní kousek,dokáže ukázat z hrůz války,potažmo z hrůz Hitlerova režimu,mnohem víc než leckterý čistě válečný film.A je úplně jedno,že tady z války divák neuvidí ani vteřinu,nezazní jediný výstřel.Není to absolutně potřeba a přesto,nebo právě proto má film poměrně velký emoční dopad...80% (07.02.2020)

Silné obrazy, oslavující krásu života symbolizovanou nezkaženou přírodou okolí rakouské vesničky Radegund kontrastují s útulnými přesto strohými stěnami věznice Tegel. Nepředstavitelná volba jednoho sedláka nepodřídit se státní autoritě vede k postupné ztrátě přátel, postavení a nakonec i svobody/života. Malick naplno využívá svůj styl, který díky pomalému až vleklému zobrazení času dodává čekání na smrt punc realismu. Diehl je přesný, minimalistický a jeho přesvědčení je nečekaně tiché. Vyschla studna. Doufáme, že zaprší. (23.09.2020)

Jak lépe podat hrůzy války a propagandu nacistického Německa, než-li skrze čistotu a poetiku Malickova vyprávění. Avšak na Terrence Malicka se člověk musí naladit, aby chápal a nenudil se. Protože Malick vypráví jinak. Obrazy a hesly. Vyprávění je na vedlejší koleji. A dosud mi to u jeho filmů dost vyhovovalo. Strom života, Nebeské dny či Nový svět to jsou nádherné filmy, ať už po vizuální stránce, tak i díky jejich myšlence. A Hidden life na tom není jinak. Předkládá nádherné obrazy alpských vesnic z každodenního života a postupně ukazuje nárůst vlivu nacistické propagandy. Zfanatizování lidí, udávání a nutnost bojovat za jinou věc zcela (ne)dobrovolně. Je to nádherné dílo, ve druhé polovině pak emocionálně zdrcující. Ale mám k tomu dvě výtky. Tou první je, že délka se bohužel neobejde bez hluchých míst. A tou druhou pak absence Emmanuela Lubezkiho, kdy jeho učenec není vůbec špatným. Přednáší krásné obrazy, ale někdy je to poněkud divné a věřím, že by byl Lubezki konzistnějším. Přesto je to krásný film, kdy pokud se dokážete navést na na Malickovu vlnu poetiky, nebudete litovat. 7/10. (01.02.2021)

Jak si může někdo uchovat svou vnitřní nevinnost v temné době? To je bolestivá otázka a Malickův film má odvahu se na odolnost ptát. Stalo se to před 70 lety, ale může se to stát i zítra. Film celkem postrádá vnitřní napětí, ale je to až náboženský zážitek. A nikdo ve světě se o hrdinovu vnitřní svatost nezajímá. (24.09.2020)

[3,5*]     "Antikrist je chytrý. Využíva cnosť človeka, aby ho zviedol."     Krásne poetický film s charakteristickým rukopisom Terrencea Malicka. Táto filmová báseň oplýva nádhernými obrazmi horského prostredia rakúskych Álp a je podfarbená výbornou hudbou Jamesa Newtona Howarda. To poetické rozprávanie je trochu naťahované, miestami stráca náboj (ale po chvíli sa vždy zase dostaví elektrošok) a občas tie myšlienky vyznievajú až banálne. Dlhšie som mal problém zvyknúť si na tento osobitý filmársky štýl, naladiť sa na rovnakú frekvenciu, ale keď sa tak stalo, bol som filmom úplne zhypnotizovaný. Ďalšie moje výhrady sú výsostne subjektívneho razenia. Dve hlavné postavy mi totiž neboli zrovna sympatické: Fani (Valerie Pachner) svojim mužatkovským vzhľadom a Franz (August Diehl) svojim veľmi čudným postojom náboženského fanatika. Veď ako môže niekto povýšiť svoje presvedčenie (a to len vonkajšie, vnútorné si mohol nejakým hlúpym podpisom kľudne zachovať) nad svoju rodinu? Argument, že by svojim podpisom urazil boha mi pripadá dosť hlúpy. Ale to je len môj čisto subjektívny názor. Film veľmi umne kladie túto otázku (Čo je viac?) a je na každom divákovi, aby si ju zodpovedal sám za seba. (13.01.2022)