Na prahu války

Malick směle kráčí směrem k Bellu Tarrovi v tříhodinové meditaci nad svědomím a skromností, nacistickým lágrům a malosti lidí navzdory. A Jörg Widmer za kamerou čím dál víc dohání svého mentora a duchovního otce Lubezkiho. Ani tady jeho kvalit zdaleka nedosahuje a má se pořád co učit, jeho volné létání světem s širokým sklem z filmu technickými nedostatky občas nepříjemně vytrhne, ale většinu času zvládá na výbornou, a z oprýskaného vězení i z nádherné alpské krajiny komponuje fascinující a vtahující obrazy, aniž by se zpronevěřil civilnímu tónu filmu. A mám fakt radost že Malick po svých třech posledních filmech opustil takřka bezcílné proudy myšlenek odnikud nikam a soustředil se zas na nějaké konkrétnější téma - a co víc, tak silné. 8/10 (04.11.2020)

Jak si může někdo uchovat svou vnitřní nevinnost v temné době? To je bolestivá otázka a Malickův film má odvahu se na odolnost ptát. Stalo se to před 70 lety, ale může se to stát i zítra. Film celkem postrádá vnitřní napětí, ale je to až náboženský zážitek. A nikdo ve světě se o hrdinovu vnitřní svatost nezajímá. (24.09.2020)

Tříhodinová artovka o duševních projevech alpských obyvatel, kteří jsou daleko v divočině a přesto tak blízko hrůzostrašné mašinérii nacistického hnutí proti lidství, která z části zasáhne i je, nejen propagandou. Typické širokoúhle čočkovité snímání postav k maximálnímu zobrazení vnitřních pochodů častokrát na hranici únosnosti ve vězení či nevinné lehkosti bytí daleko na kopečkách mezi polemi. Konkrétně u tohoto Malickova filmu bych měl jeden sen. Zkrátit vyprávění a namíchat to se syrovým pohledem na ozbrojený střet třeba s Nolanovým pojetím boje o Berlin. To by byl teprve majstrštyk. 70% (16.07.2023)

[3,5*]     "Antikrist je chytrý. Využíva cnosť človeka, aby ho zviedol."     Krásne poetický film s charakteristickým rukopisom Terrencea Malicka. Táto filmová báseň oplýva nádhernými obrazmi horského prostredia rakúskych Álp a je podfarbená výbornou hudbou Jamesa Newtona Howarda. To poetické rozprávanie je trochu naťahované, miestami stráca náboj (ale po chvíli sa vždy zase dostaví elektrošok) a občas tie myšlienky vyznievajú až banálne. Dlhšie som mal problém zvyknúť si na tento osobitý filmársky štýl, naladiť sa na rovnakú frekvenciu, ale keď sa tak stalo, bol som filmom úplne zhypnotizovaný. Ďalšie moje výhrady sú výsostne subjektívneho razenia. Dve hlavné postavy mi totiž neboli zrovna sympatické: Fani (Valerie Pachner) svojim mužatkovským vzhľadom a Franz (August Diehl) svojim veľmi čudným postojom náboženského fanatika. Veď ako môže niekto povýšiť svoje presvedčenie (a to len vonkajšie, vnútorné si mohol nejakým hlúpym podpisom kľudne zachovať) nad svoju rodinu? Argument, že by svojim podpisom urazil boha mi pripadá dosť hlúpy. Ale to je len môj čisto subjektívny názor. Film veľmi umne kladie túto otázku (Čo je viac?) a je na každom divákovi, aby si ju zodpovedal sám za seba. (13.01.2022)

Emočně devastující freska lidské nezdolnosti, pravé lásky a krutosti, zasazená do nádherných reálií rakouských hor. Snímek A Hidden Life režiséra Terrence Malicka v sobě vyjma těchto atributů snoubí novátorskou kameru, soundtrack a výtečné herecké výkony, což velmi působivě dotváří pochmurnou paletu oněch válečných let. Režisér zde rovněž barvitě vykreslil pokřivené charaktery a nálady vesničanů, jež se v průběhu snímku mění z vřelého přátelství na otevřenou nenávist a pohrdání. Spojte si toto všechno s režisérovým hloubáním nad otázkami víry, dobra a zla či nacismu samotného a vznikne Vám snímek, který i navzdory delší stopáži téměř dokonale uspokojí duši diváka prahnoucího po něčem náročnějším. Skvělá práce! „…...the growing good of the world is partly dependent on unhistoric acts; and that things are not so ill with you and me as they might have been, is half owing to the number who lived faithfully a hidden life, and rest in unvisited tombs.“ (11.02.2020)