Kristove roky

Začiatky nebývajú ľahké. Ani u takého významného filmára, akým je Juraj Jakubisko. Bez mučenia priznávam, že aj niekoľkým jeho neskorším filmom nerozumiem a bol by to zázrak, ak by som rozumel jeho prvotine, v ktorej sa evidentne ešte aj sám hľadal. Je zvláštne dvoma hviezdičkami vyjadriť názor, že film nemal byť nakrútený. To by však bol prvotinou úplne iný film. Takže je dobre tak ako je a ja ostávam ako divák, ktorý nerozumie takmer polovici Jakubiskových filmov. (03.10.2020)

Jakubisko, který velmi, velmi překvapil. Hned od počátku nabírá film velmi extravagantní ráz a často jsem si jen říkal, co se to na tom plátně kur** děje? Postupně však na té milé extravaganci začalo ubývát a příběh se začal orientovat spíše dramatický směrem, ku sledování osudů svých hlavních hrdinů, což už snímek srazilo trochu po první euforii dolu. Hlavním aspektem, kterého si je však třeba všimnout, je naprosto vynikající kamera Igora Luthera, který se nesnažil dát na plátno tu obyčejnou černobílou jako ostatní v té době, ale vytvořil krásný svítivě bílý film, kde je téměř nevidíme rysy tváří, jen oči, vlasy a pár výraznějších znaků. (FNR Písek 2009) (09.08.2009)

Myslím, že na Jakubiskově celovečerním debutu (Kristove roky, 1967) se dá krásně demonstrovat přínos, ale i problematičnost dravého, neohlížejícího se mládí (v tomto konkrétním případě personifikováno nikoliv pouze v osobě J. J., ale částečně i v poetice československé nové vlny) pro tvůrčí proces. Na straně aktiv: mládí si dělá věci po svém, je neklidné, hrozí explozí, nenechává se ničím spoutávat, zdá, že je pro něj cokoliv možné - v případě tohoto konkrétního filmu vskutku nelze přehlédnout jeho pozdvihující, extravagantní styl (obraz a zvuk, jež byste jinde horko těžko hledali). Bohužel: bývá toto mládí - zřejmě ruku v ruce s ohledáváním nových výrazových možnosti - mnohdy krapet narcistní, dokáže si zalíbeně prohlížet (tj. tématizovat) pouze samo sebe a své bolesti, což je škoda. Vpravdě hodnotná, o čemsi důležitém vypovídající díla se dle mého skromného úsudku rodí v odstupu, v rozbití ega, z výstupu ze sebe sama do sdíleného světa, nejsou vposledku toliko autoterapií a individuální sebereflexí, jakožto spíše čímsi, co je principiálně jako relevantní zkušenost otevřeno všem, kdo se nebojí naslouchat. 60 % (06.05.2022)

Už je tomu pol storočie, čo významný Režisér Jakubisko nakrútil pozoruhodný čiernobiely debut, ktorý isto stojí za povšimnutie si. Spôsob kamery, ako sníma, pôsobí trochu experimentálne, ale zároveň i zaujímavo, aj keď v centre Prahy „komparzisti” udivene pozerajú priamo do objektívu, čo to tí dvaja mladí vyvádzajú. Kamera Igora Luthera, výnimočného slovenského odborníka, ktorý pracoval na takých snímkoch, ako sú Plechový bubienok, či Wajdov Danton, je mnou najlepšie ohodnotená profesia, kvôli čomu má film zaujať, taktiež sú v ňom namiešané medziľudské vzťahy, pričom prostredníkom, “stredobodom pozornosti” je Juraj. Vo všeobecnosti som mal z pozerania Kristových rokov veľmi dobrý pocit, pretože autentickosť odtiaľto vyžaruje, a najmä záverečná pohrebná sekvencia, je strhujúca, akoby som sa jej sám zúčastnil. Kvalitná záležitosť, ktorá si nezaslúži byť nepovšimnutá, zaslúži si byť rešpektovaná... (28.12.2017)

„Až vyrostu, chci psát jako Lubor Dohnal,“ řekla jsem si v sedmnácti letech při své první návštěvě Filmovky. A stojím si za tím dodnes, mimo jiné i kvůli artovému filmu Kristove roky (1967) uvedenému existenciálním citátem „život je boj“, což je, řekla bych. Jedná se sice o debut s autobiografickými prvky Juraje Jakubiska, spojením dvou významných tvůrců Nové vlny ale vzniká záměrně chaotický, volnomyšlenkářský a částečně barevný klenot doplněný magickou až pohádkovou hudbou Wiliama Bukového, pro něhož byly právě šedesátky posledním obdobím života. Díky za rozpustilého Jiřího Sýkoru a jeden z nejlepších komplimentů vůbec. „Ježiš, ty seš ale krásná vobluda!“ (Filmové listy 2018) (09.08.2018)