Annette

Vnímám tu stejně jako v Holy Motors autobiografičnost a kladu si otázku, zda byla i v prvních třech Caraxových filmech. A jestli byla, nakolik je tenhle frackovitý pankáč pro mě opravdu tak zajímavý, abych se jeho autobiografiemi zabýval. Každopádně umí dělat přesné filmy s novátorskou estetikou, která je pop, ale občas ho přesáhne. Zde to bohužel nevyšlo. A to pro mě vůbec poprvé u něj: nezasáhlo, nesouhlasil jsem, neztotožnil se. Především hudba je tu aspoň z půlky špatná, nepěkně instrumentovaná, s uměle znějícími samply jak vykradenými z nějaké laciné počítačové hry, s nehezkým vedením hlasů uvnitř, příšernými unylými melodiemi. Tváří se sice stejně jako film jako hra na cosi (retro glamour?), ale postrádá narozdíl od filmových obrazů jakýkoliv dvojí plán - je prostě vyvařená, jalová (vzpomněl jsem si na I've seen it all z Dancer in the Dark - tam byla nadstavba aspoň v zapojení reálných zvuků). Imitace klasické hudby tu jsou na tom ještě hůř: mají slyšitelně laciné intonace, je to prostě kýč jak bitch a neschová se to ani za "vždyť je to naschvál." Většina je vysloveně nenapadnutá a trčí z toho trapnost. Občas mě chvilku bavily voicebandy, ale potenciál co to nabízelo nevyužily. Vydali-li to někde, kdo by to proboha poslouchal? A tedy film: nádherné obrazy, bohužel opět plastové - blue screen anebo co. Pokus natočit výpověď ve stylu Wese Andersona anebo posledních Greenawayů - prezentace v powerpointu. Obsah ani vtipný ani hluboký - a to i Holy Motors byly - nadhled nad vším tím marastem. Tady zbylo matné, kokainem čpící smutné gesto, digitální pustota, mapování vlastní ztráty, záznam jejího přeprodeje a trochu i přeprodej prázdnoty uvnitř sebe. Spousta plastového produktu reflektující - plastový produkt. "Proč bych vás měl bavit." (26.08.2021)

První půlka naprosto úchvatná a strhující, pak tomu trochu spadne řetěz, ale finální pasáž už je opět skvostná. Takto svérázný muzikál tu dlouho nebyl – navíc s naprosto božsky vypiplaným vizuálem a strhujícím Adamem Driverem. Pro mnohé to bude až příliš nekonvenční a úmorné, ale zas tak drsný art to není. Byl to pro mě tak trochu zajíc v pytli, ale nakonec jsem moc rád, že právě Annette jsem zvolil jako svůj návratový film po takřka 10 měsíců dlouhé kino absenci. (07.07.2021)

Leos Carax je suverén, jehož filmy vystihují i přetvářejí samotnou podstatu filmu jako umění či média. A přesně to se mu daří i s muzikálovou novinkou Annette, jež funguje nejen jako výpověď o prknech, jež znamenají svět, ale i komentář k současnosti zábavního průmyslu a žánru muzikálu obecně. A navíc je i velmi zábavný a přístupný. Více zde. (11.07.2021)

Jsem trochu rozpolcený. Na jedné straně vnímá Annette vlastně trochu jako ironický výsměch muzikálům - v některých ohledech nepodobný Janičce z Arku. Zatímco ale Dummont svoji podvratnou vizi podložil důslednou bezdějovostí a inspirací v rapu a metalu, Carax staví spíš na opeře a namísto rozvleklých, zčásti nerýmovaných písní používá naopak nekonečné repetice téhož verše. Na straně druhé jde ale Annette klasickým muzikálům naproti poměrně přímočarým (a nutno dodat: relativně silným) příběhem o lásce a smrti. Očekával jsem větší artovou divočinu. Jediným opravdu ostře vybočujícím prvkem je nahrazení dítěte dřevěnou loutkou (což na konci filmu získá opodstatnění). Za "vizionářské" nebo "zásadní" dílo bych to neoznačil, ale celé ústřední trio (Driver, Cotillard, Hellberg) hraje jako o život a jistá nekompromisnost filmu nechybí. Už jen ve srovnání s několik let starým midcultem La La Land musí člověk nějakou tu hvězdu přidat. (19.07.2021)

Leos Carax evidentně rád baví i sám sebe, což dokládá např. nesčetně hudebních aluzí, a řada filmových (už jen výběr herců a jejich minulých rolí), ale k látce přitom přistupuje s maximálním důrazem na ryzost a vtahujícnost a osobně tu nejvíc oceňuju onu hold vzdávající návaznost na tradici a klasiku v tom, v čem funguje - sázku na shakespearovský koncept vztahu divadla a světa a na prostotu a iterativitu operních libret. Aneb nač už tak složitou látku lidského propadání strachu a zlu a z něj vyvěrajícího pokryteckého, manipulativního a utilitárního vztahování se k sobě navzájem ještě problematizovat nějakou inovativní zápletkou? Všechno už tu bylo, pojďme to - nanejvýš tvořivě, důvtipně a na mnoha rovinách zároveň, ale přitom naprosto efektivně a střídmě - obnažit na samu dřeň. Filmový muzikál je pro to vynikající forma. *** A samozřejmě, je to Leos Carax, tudíž nejde divákovi na ruku, ale očekává od něj maximální míru koncepční spolupráce a lidské otevřenosti a odvahy, má-li mu dopřát maximální prožitek, který tím pádem čeká jen nemnohé, byť je v díle objektivně přístupný. *~ (07.07.2021)