Jede, jede poštovský panáček

Tati poprvé, hnedle dvojjediný! . . . Černobíle i (skoro)barevně natočená groteska, originální taškařice, v níž tenhle čahoun se >švihlou< chůzí (potažmo pak jízdou ;o) exceluje coby pošták, zde posel minulosti, každopádně pak mistr skvělých gagů a dobrých zpráv. Jasně, že ten filmek má jako každý debut své mouchy, nejmíň ty, co našeho pošťáka pořád někde obtěžují. Ale i z nich dovede Tati vytěžit skvělý forek, kterak dotěrný hmyz přelétne z uhánějícího ohánějícího se jezdce na jakéhosi venkovana, aby se následně jal opět obtěžovat našeho nervního hrdinu... ;o) . . . Tenhle film je vlastně předzvěstí všech dalších mistrových opusů a Tati je už zde úžasný, jak dokáže nacpat do každé minuty děje plejádu gagů, leckdy nesnadno postřehnutelných, nenápadných, leč vždy však perfektně promyšlených - v dokonalé >choreografii< sebe sama i všech zůčastněných, sladěných s hudbou a dějem, jak dokáže stvořit příběh plný dojemných momentů i pitoreskní řachandy, nostalgicky lidského pohledu na svět, který už v době vzniku filmu byl nenávratně tentam. Ale stačí jeden >panáček< se svým rozhrkaným vélocipedem, pár panáčků (ha! ... on to byl cognac! co... ;o), městečko i s celou řadou místních figurek, skvěle režírovaných k obrazu mistrovu... Stačí tak málo! A tak, jářku, jak říkám, není to dokonalé - ALE! Je to krásný, vřelý, veselý i dojemný film. Tatiho celovečerně první! A má všech 5P! Poctivý - Půvabný - Pitoreskní - Podmanivý - Pošťácký... ;-} . . . Protože pošťák, to byl vždycky symbol posla dobrých zpráv! Amerika neamerika, pokrok nepokrok... Čtyři hvězdičky tedy za film jako takový - a ta pátá - za těch MISTROVÝCH lehce patafyzických 5P... ;o))))) - - - - - (Poprvé viděno kdysi dávno pradávno až k zapomění /zcela jistě v černobílé verzi/, hodnoceno po znovuzhlédnutí rekonstruované barevné verze na dvd, komentář zde mezi komentáři i nekomentáři jako něco kolem dvacátého - 30.12.2009) (30.12.2009)

Tatiho satira na maloměstské poměry začíná velmi vlažným uspávacím tempem. Pak se místní pošťák rozhodne pod heslem dohnat a předehnat své americké kolegy. Od té chvíle gag střídá gag. Nejhorší na. Elém filmu je to, že vedení České pošty ho vzalo vážně a v jeho duchu pravidelně zavádí novinky do provozu. (25.10.2019)

"Rapidité, rapidité!" Některé části filmu jsou sice trochu lacinější a jednoduché na vymyšlení, ovšem takovou příjemnou letní atmosféru by mohl kdejaký filmař závidět, dokonce i ti naši - taková Vesnička či Slunce, seno jsou v tomto směru trochu pozadu. Myslím si, že zásluhu na tom má i barevná verze filmu a její pastelová stylizace. Nicméně své tvrzení si zkusím ještě ověřit v černobílé verzi, kterou se pokusím dodatečně sehnat. Humorná stránka je ale i přes zmíněnou nejistotu velmi dobrá, skeče s otevřenými dveřmi od náklaďáku či "věčně němá" scéna s ujíždějícím kolem potěší, i díky sympatickému výkonu samotného Tatiho coby pošťáka. Krom humoru zaujme i další projevení Tatiho konzervatismu, tentokrát si vzal na paškál tradiční evropský terč - Američany a jejich domnělou dominanci. Tati si, podobně jako třeba u Mého strýčka, zasluhuje uznání za to, že i přes rok výroby jsou jeho díla stále aktuální - napodobování amerických manýrů je (nejen) u nás čím dál všednější... Rozhodně slušný debut, ovšem co se propracovanosti díla týče, vrchol francouzského režiséra má teprve přijít. Ovšem pokud bych si měl vybrat nějaký pohodový film na slunečné (letní) dopoledne, Poštovský panáček je určitě horkým kandidátem. 80% (22.05.2010)

Než Jacques Tati napsal základní pravidla gagů Francouzské komedie, natočil tuto oslavu Francouzského venkova a němých grotesek. Jeho pošťák je neodolatelně veselou i smutnou postavičkou s kolem, brašnou a sympatickým knírkem. Celá vesnička je takový malý Kocourkov a tamější lidé svérázní. Přestože se jedná o Tatiho prvotinu, již zde zakomponoval svou averzi vůči modernímu světu a moderním trendům (amerikanismus). Na grotesku trochu rozvleklá, na čistou komedii zase málo rozvinutá podívaná, ovšem s nepřehlédnutelným půvabem. Pohodička. 70%. (06.06.2008)

Jakoby se byl Lada vyřádil na francouzském venkově, okořenili ho americkou groteskou a podávali jej v dokonalé symbióze zvuku a obrazu, tak typickou pro kuchaře velikána ze země galského kohouta. Na místo přílohy si domyslete poetiku, která voní starými pohlednicemi a zcela nepokrytě sahá po neuchopitelné genialitě. A při dezertu se u kávy spokojte s konstatováním, že pan Bazin dobře věděl co má rozebírat... (01.06.2005)