Můj strýček

Veľmi príjemná komédia, v ktorej ťažko jednoznačne vyhlásiť, čo je na nej až také úžasné. Pripomína niečo ako francúzsky Amarcord, i keď odlišnosti medzi francúzskym (blboviny) a talianskym (pudový humor) sú evidentné. Najviac ťaží z formálnych spôsobov etikety a fyzikálnych odklonov, kedy sa naplno oná vynaliezavosť prejaví. Kamera operuje miestami v neskutočných uhloch (poetika) a potom sú tu pasáže v doprovode hravého klavíra, kedy je statická a to farbisté okolie krásne a plne nasníma. Tati je šikovný zabávač, vie ako divákovi sprostredkovať absurdity bez slov; teda, že nie sú vôbec potrebné a spĺňajú len akýsi terciárny účel. Hulot (postava) ako brat zámožnej sestry sa evidentne nehodí k jej smotánke a vo vtedajšej vile pre vyvolených sa správa ako prostučké dieťatko po odobratí svojej obľúbenej hračky. (31.08.2015)

Sice to trošku nudí ale zatím jsem neviděl film, kam bych se chtěl přenést a dožít tam život.Samozřejmě myslím tu nádhernou pařížskou lidovou čtrvť.Tati vytvořil tak nádhernou atmosféru té ulice, že bych okamžitě pískal na lidi a vsázel se zda narazí do lampy, jedl tunou cukru posypané palačinky a žil v tom Hulotově domu.Při téhle představě francouzského stylu života se mi vždy rozhostí na tváři úsměv a za to přidám Strýčkovi hvězdičku navíc.A taky za hudbu, hned bych si pořídil OSTčko. (19.06.2005)

Nádhera. Živě si představuji, jak Jacques Tati seděl někde u kávičky v nějaké staré lidové čtvrti a prostě jen pozoroval cvkrot, pak pozoroval snobáčky a jejich chování, všimal si těch sic moderních, ale zoufale chladných novostaveb a pak to všechno secvrkal dohormady a vznik Můj strýček, dokonalost obrazovýho humoru. Například ryba s vodotryskem pořádně protáhla mou ústní fasádu. Nostalgicky vtipná satira, která je až do nejmenších detailů příjemně geniální. (02.01.2010)

Po sklamaní z Prázdnin som sa naozaj tešil na Môjho strýka. Ten ma pred mnohými rokmi bavil a mnohé scény z neho som si dodnes pamätal. Ale bolo to ďalšie sklamanie. Gagy zriedkavé, jednoduché a toporne vytvárané. Kritika snobských zbohatlíkov je zvetralá, ako trojdňové pivo. Samotný Tati je tak pitoreskná postava, že pochybujem o jeho schopnosti baviť aj súčasných divákov. Do nekonečna opakovaný hudobný motív tiež neprispel k príjemnejšiemu sledovaniu diania na obrazovke. Môj strýko je pre mňa ďalším sklamaním a okrem súcitných troch hviezdičiek ukončil moju potrebu vidieť ďalšie filmy Jacquesa Tatiho. (13.02.2018)

Termínem „Big Dumb Object“ se označuje záhadný objekt, který budí údiv už jen tím, že je. Natož když něco dělá. Tati je takovým objektem ve vlastních filmech, protože stejně jako jiní hrající režiséři – Kitano nebo Allen – do svých světů nezapadá. A to proto, že spíše než o světy jde o společenská rozvržení blízká antiutopii (přesně mezi utopií a distopií), které se na první pohled tváří jako dokonalá forma uspořádání společnosti, ovšem právě s osobou režiséra vyplouvá na povrch pravý stav věci. ____ Tati je mistr v práci s komikou v prostoru. V rámci „le corbusierovského“ urbanismu rozehrává spousty žertovných situací a nechává promlouvat konfigurace možného a reálného (už jen ta rozkošná cesta Hulota do bytu přes labyrint schodišť a venkovních teras). Tati jako by okénkuje prostor na nezávislé segmenty, přičemž některé z nich spolu nechává „komunikovat“, ale záběr samotný komiksově (ostře) nerozděluje, dělá to jen jako. Možná by bylo přesnější říci, že v jeho filmech jde předně o anamorfózu, nikoliv o metamorfózu: proměna a kritika probíhá spíše v zobrazení než v bytí. ____ Velice zajímavě se jeví psychologie postav, které neprocházejí jakýmkoliv vývojem, dokonce ani k Hulotovi téměř nemění postavy svá stanoviska, ale stěží v tom lze vidět pouhý odkaz na kritiku post-industriální veřejné sféry. Motivace tohoto přístupu vězí v porušení vazby mezi lineárním dějem (to platí, protože v Mém strýčku lze vysledovat srozumitelný, sic matný příběh) a lineárním vývojem postav (to neplatí, jak řečeno). Tím pádem může Tati dokola vršit všemožné kabaretní a komický výjevy, protože je neustále na začátku, jemně se posunuje pouze přeběhová linka, na niž navěšuje svoje nápady. Neméně osvěžující je přístup k dialogům, poněvadž postavy často mluví, třebaže nic konkrétního neříkají a nevidíme titulky (odkaz na grotesky), a jindy probíhá vše jako v normálních filmech. Stručně řečeno, universum pana Hulota představuje nadmíru originální deformaci reality, ačkoliv si všechny parametry reality trvale zachovává. (16.12.2008)