Playtime

A třeba spoďáry byste si s ním vyměnit nechtěli, co? Moje druhé setkání s Tatim dopadlo (kupodivu) ještě o něco málo hůře než to předchozí. První hodina by se snad dala považovat za "alespoň" absolutně nezábavnou satiru s původně asi dobrým záměrem (no tak jo, nápad s odpadkovým košem v řeckém stylu špatný nebyl), ale dění na večírku byla jedna dlouhá, otravná, nikdy nekončící nuda, která mě každou svoji další minutou víc ubíjela, uvnitř rozkládala a na konci vyplivla apatického, s pěnou u úst a sotva hmatatelným pulsem (jediný dobrý fór s falešnými dveřmi byl navíc zničen neustálým opakováním). Takže s panem Tatim se nerozcházíme zrovna v nejlepším, a tak nějak doufám, že už se příště nebudeme muset setkat (ne, na film jsem se nedíval dobrovolně). (20.10.2012)

Playtime je smrtelníkem neuskutečnitelné veledílo, překonávající s lehkostí veškerenstvo kinematografie. Ale jak už to u Tatiho bývá, Hulotova dobrodružství nemají příbuzného, spolehlivě vybočují ze všech trendů, jaké byly v letech jejich vzniku nastoleny, tudíž v pohodlných divácích vyvolává údiv, často i odpor. ___ Dovádí se k dokonalosti Tatiho cyklus, díky němuž jsou jeho díla nesmrtelná. Film je to obsahově lidský, milý, vstřícný, ale nikdy plytký nebo kýčovitý, díky svému pokrokovému vybočování. Zároveň je formálně moderně pokrokový, a to beze stop chladu či odtažitosti. A tím se dostáváme zpět na začátek k lidskosti. ___ To už bylo v nemenší míře k vidění v Mém strýčkovi. Playtime navazuje i na roztomile divadelní choreografii v přesných interiérech. Vrcholem je zdravě megalomanská scéna v restauraci, kde Tati zkoncentruje všechny své režijní síly, jakožto i minulá, zdánlivě nepotřebná vypravěčská vodítka a odbočky, aby následně objal věčnost. (17.08.2012)

Vizuální skvost, z kterého ale absence děje dělá pořádně náročnou podívanou. Tatiho slavné dílo je pro mě takovou Moderní dobou druhé poloviny dvacátého století. Na rozdíl od Chaplinových či Keatonových hrdinů je ale postava Hulota veskrze pasivní figurou, která děj (nebo alespoň jakýsi sled skečů a prostředí) aktivně nikam neposouvá. Umocňuje tak divácké inferno, protože sledovat 2 hodinový film bez děje, s pasivní hlavní postavou a v podstatě hodinu trvajícím obrazem v restauraci jsou solidní galeje. Zážitek z filmu je tak z mého pohledu značně kontrastní. Dějová nuda je kompenzována neskutečným vizuálním ztvárněním. Kombinace promakané mizanscény, rámování kamery a herecké akce (a mnoha dalších věcí) vytvářejí velké množství vizuálních gagů, které na rozdíl od těch klasických fyzických působí skvělým dojmem. Právě pak ty fyzické, tedy gagy nejtypičtější pro žánr grotesky na mě působily mnohdy spíše trapným dojmem. A může za to z velké části postava Hulota, která ve mně bohužel chvílemi vyvolávala dojem spíše pasivního retarda, než komicky sympatického hrdiny. Fascinující je naopak práce s vedením pozornosti diváka. Ta totiž v klasickém slova smyslu neexistuje a divák má velice často ve změti vizuálních podnětů problém s nasměrováním své pozornosti. Nezvyklým způsobem však divákovo zaměření kontroluje práce s ruchy, která svým výrazným pojetím strhává pozornost daným směrem. Podobný chaos jako zažívá hlavní postava filmu, tak patrně prožije i sám divák. Tahle Tatiho experimentální groteska je opravdu jedinečným dílem, které si ale vyhrazuje divákovu absolutní pozornost a oddanost ke sledování. Nicméně absence děje je však i přese všechny originální klady snímku překážkou, kterou jsem nepokořil. 7/10 (17.04.2018)

Šedesátá léta ve filmu znamenala obrovský rozkvět tvůrčí originality a invence, ale nejednou jsem nucen vnímat i obrácenou stranu této mince. Tu představují mnohdy různé experimentální filmy bez příběhu, v tomhle případě skoro i bez myšlenky a bez smysluplných dialogů, kdežto v hlavní roli zde vystupuje technika a architektura. Jacques Tati mne před časem hodně zaujal svou moderní poválečnou groteskou Jede, jede poštovský panáček, v jeho futuristické vizi moderního velkoměsta jsme se bohužel nepotkali. Objevuje se zde dost pozoruhodných momentů a nápadů, ale jako celek neshlédávám pro sebe žádný velký přínos. Snad jen nadčasovou ukázku přetechnizovaného světa, která mne i přes pokus o prvky grotesky spíše otravovala až deprimovala, než bavila. Zvláště když dnes podobné dění člověk (až na nějaké ty promyšlené gagy :o)) může běžně vidět v jakémkoliv větším městě, zdaleka mu už nepřijde zácpa aut jezdících do kruhu tolik poetická, jak ji Tati v doprovodu pouťové zvonkohry vykreslil v závěru. O polotrapném večírku plném chaosu raději pomlčím. Uznávám totiž, že film má nápad, ale současně až příliš nataženou stopáž zdaleka nehodnou jednoho nápadu a plnou úmyslně hluchých a natažených scén (a to jsem viděl ten kratší, dvouhodinový sestřih). Být Playtime krátký film s čtvrtinovou stopáží, byl by snad i pro mne stravitelnější. Tedy kdyby si ještě nechutně bizarní Tati odpustil vystavovat do vybraných záběrů svůj zadek. 25% (#Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (03.02.2020)

Nejgeniálnější film v dějinách kinematografie, v němž jsou všechny postavy hlavními, v němž se děj odehrává na všech místech mizanscény a v němž každý i sebemenší zvuk hraje klíčovou roli. Bez aktivní spoluúčasti a maximální pozornosti diváka nelze genialitu filmu docenit. Úžasně zvládnutá choreografie neskutečného množství osob. Ač postavy hovoří různými jazyky, vyřčená slova není třeba překládat, film je plně srozumitelný i bez rozumění dialogům. Hodinová scéna z restaurace doslova strhává neuvěřitelným tempem jazzového doprovodu a vlnících se postav. Tati do filmu vrazil nejen všechen svůj majetek, ale především v plné míře svoji nedostižnou genialitu. (06.10.2005)