The Nightingale

The Babadook je filmovými odborníky, mnou nevyjímaje, považován za nejlepší snímek roku 2014, avšak svou skutečnou velikost prokázala Jennifer Kent až v následné zkoušce charakteru, kdy se odmítla vzdát tvůrčí svobody a vyrazila se zástupci Marvelu dveře. Mnoho progresivních režisérů se bohužel nechalo zlákat lukrativní nabídkou ze zámoří a přizpůsobilo se požadavkům velké produkce. Můj dobrý přítel Xavier Gens, jeden z ústředních představitelů hnutí cinéma du corps, dokonce označuje své hollywoodské angažmá za životní chybu. Jakožto zdejší hororový expert nyní musím obyčejné diváky upozornit na skutečnost, že se The Nightingale nedrží zkonvencionalizovaných pravidel rape and revenge filmů, takže s ním budou mít ohromné potíže. Snímek nás pobízí k empatickému prožívání a soucítění se stavem Clare, která je paralyzována svým postavením v přísně hierarchizované koloniální společnosti, čehož režisérka dosahuje syrovými close-up záběry či sázkou na akademický formát [1,375:1]. Oceňuji psychologickou hloubku snímku, propracovanost postav i perfektní herecké výkony. Jennifer Kent pozvedá subžánr do vyšších sfér a ukazuje nám, že lze dané téma uchopit i jiným, podnětnějším způsobem. Čtyři silnější hvězdy. (26.10.2019)

Jennifer Kent režisérka Babadooka servíruje Australský Rape and Revenge, který rozhodně není pro běžné a mainstream publikum, především NE pro těhotné ženy! Píše se rok 1825 a hlavní hrdinka Clare je mladá Irská trestankyně, která nahání Britské vojáky v Tasmánské drsné přírodě, kteří spáchali neodpustitelný a hrůzný akt násilí na její rodinu a k tomu ji pomáhá Australský domorodý stopař, který také zažívá trauma z násilných činnů v minulosti. Po delší době tu máme opět tíživý, mrazivý, bezvýchodný, sakra nepříjemný a znepokojivý film, který se neštití násilí na ženách či dětí. Scéna v chatě se znásilněním bude rozhodující pro diváky, zda budete tolerantní, anebo film vzdáte. Na to, že film režíruje žena, tak má nečekaně větší "koule" než od jiných režisérů. Mínusem bylo pro mne pomalejší tempo a trošku přehnaná stopáž, ale jinak se jedná o solidní film, který mému oblíbenému subžánru dodává jiný rozměr. 75% (26.10.2019)

Syrový australský demýtizační (revizionistický) antiwestern s mimikry irsko-aboridžinského revenge filmu - o pomstu tu totiž vlastně ani nejde...jako spíše o pojmenování bolavých míst kolektivní paměti a národní minulosti...navíc tu (jako bonus) silně probleskují oživené vzpomínky na Jane Campion... (23.07.2022)

Rovnako ako v Brimstone, aj u Nightingale by muselo byť to množstvo krutosti a zla zobrazené ešte trochu iným spôsobom, aby sa dalo brať aj ako niečo viac, ako len krvavé explo. A pokiaľ tomu celý čas aj tak veríte, akonáhle pozvú domorodca k stolu, od toho okamžiku sa to skrátka rozpadne. Najviac zo všetkého uveriteľnosti pomáha nie režisérka, ale Aisling Franciosi, ktorej výkon je hlavne v momentoch hnevu (po úvode) uveriteľný a nepríjemný. Z režijných nápadov ma bavili pohľady na lesnú, mesačnú oblohu, počas bezmocnosti tých zlých vecí. Bezmyšlienkovité vraždenie každého decka a domorodca tomu naopak ubralo najviac zo všetkého. 65% (02.04.2020)

Postavami jednorozměrné a filmařsky lampasácké revenge brutality mi v rámci žánrových guilty pleasure nevadí, ale The Nightingale chce se svým velmi omezeným vypravěčským talentem, schopným maximálně spomenutého, být tematicky významnou výpovědí o kruté době osídlování Austrálie Angličanama s jejich povýšenectvím a krutým zacházením jak s aboridžincema, tak trestancema. Zavraždění batolata, znásilňování, zabíjení sedláckých rodin jen pro zábavu. Po velmi silném úvodu, naznačujícím brutální revenge flick, film postupně přelaďuje na duchaplnější cíl, přičemž celý čas působí jako drahé cvičení průměrného žáka filmařiny. [Helsinki IFF] (29.09.2019)