Křik

Debutový film Jaromila Jireše se povedl. Avantgarda smíchána s dokumentární kamerou je zde cítit na hony daleko. Na můj vkus, možná trošku více protáhlé záběry, a hlavně pro Pražáka hodně divoké cestování po Praze. Jinak je zde vela prostoru pro hlavní hrdiny. Tehdy 24letý Abrhám už v té době prokazoval, že pro Československý film je a bude obrovským přínosem a zapomenutá Límanová, která je zde kočkoidní, výraz autentičnosti filmu dodává převážná většina neherců. Ačkoliv na první pohled vypadá film trošku chaoticky, je profesionálně zvládnut a udrží diváka s očekáváním až do konce. Parádní start Nové vlny jednoho skvělého režiséra. (08.10.2015)

Po filmařské stránce výrazný a novátorský, dramaturgicky však značně kulhající počin, který se snaží říct jednoduše příliš mnoho. Kontrast všedního dne nastávajícího otce a jeho manželky v jednom z nejdůležitějších okamžiků života je určitě zajímavý, kdyby ovšem každou chvíli neodbíhal ke globálním problémům a až křečovitě poetickým náhledům do historie vztahu, v nichž mě Aškenazyho jazyk dost iritoval. Navíc Eva Límanová působí takřka ochotnicky, zatímco její partner Abrhám zde nabízí jeden z vrcholných výkonů své kariéry, a to byl na jejím samém počátku. Poeticky snímek stojí za zhlédnutí, ale pro mě jde o snímek nové vlny, na němž snad nejvíce ulpěl prach času - stále mi více připomíná atmosférou i myšlenkami starší snímky jako Holubice či Touha a tím se ocitající na určitém rozmezí. Pouze okázalá formální stránka snímek přisuzuje mladší generaci, myšlenkově s ní nekonvenuje. Ještě, že si Jireš dal pauzu a navázal na novovlnnou tvorbu snímky, které se dají právem považovat za jedny z jejích vrcholů - Žert, Valerie a týden divů i uzavírající a neprávem opomíjený snímek ...A pozdravuji vlaštovky. (08.10.2011)

„…a budeme si jako číst.“ Po mých 4 předchozích filmových zkušenostech jsem nad Jirešem na dlouho zlomil hůl. A možná, že šlo o rozumné rozhodnutí, poněvadž Křik, jeho celovečerní prvotina, ke které jsem se nakonec nejistě osmělil, se mi překvapivě líbila. Bavil mě už ten způsob vyprávění formou rekonstrukce porodního dne prokládaného útržkovitými momentkami z různých fází vztahu hlavního páru. Člověk se o nich leccos dozvěděl a někdy si i přál, aby se u nějakého toho flashbacku směl zastavit o něco déle. Vše navíc zpestřuje zvuková stopa často nekorespondující s obrazem, v několika momentech má na diváka mnohem větší emocionální dopad, než kdyby to viděl. A navzdory žánru (drama) jsem se i několikrát zasmál. Škoda toho mezinárodně-politického přesahu a trochu nešťastných odboček, které odvádí divákovu pozornost jinam. Celkově hodnotím slušnými 4*. „Mužský by se měli zabít, no né?“ - „To se ví.“ - „Já vám přečtu, co mně píše. On se mě ptá, kde mám polívkový kostky. To mně napíše do porodnice?!“ (28.06.2017)

To jsem ani netušila, že tam toho křiku bude tolik. Když jsem si to jednou v noci pustila, vzbudila jsem celej barák. S tím zvukem jsem měla vůbec docela potíže. Mně se totiž dělá špatně z tlukotu srdce. To je ale můj problém. Křik je pěkný a originální film, zkrátka novovlnný. Člověk se narodí, a hned křičí./ Nikdo mu nerozumí, ale všechny potěšil./ Tady jsem já! Řve člověk, přišel jsem žít./ Jsem tu dobře?/ Narodil jsem se u dobrých lidí?/ Ve slušném století?/ Nevedu náhodou válku?/ Je tady zrušeno otroctví?/ Mám správnou barvu kůže?/ Vhodný původ?/ Smím dýchat?/ Tak děkuju. (Ludvík Aškenazy) (15.04.2006)

Jaromil Jireš patří mezi ty miláčky, kteří i kdyby měli natočit pro film holou větu či strohý vzoreček, tak by to bylo velmi hezké. A Křik je půvabný. Ostatně thema mladé rodiny je vtipně zobrazeno například v Délce polibku devadesát čili je fajn, že zde máme pro změnu něžné empatické řešení. A samozřejmě s jemnou satirou ve vedlejší lince o tom, jak dnešní generace tančí ten twist, zatímco starší generace si jen hloubavě četla francouzskou avantgardu. (02.09.2016)