Křik

Jaromil Jireš měl svůj celovečerní debut plně pod kontrolou. Realita s pár herci a spoustou neherců, do toho flashbacky, představy, pocity. Jeden den v životě opraváře televizí je zároveň velkým dnem jeho manželky. Mají ovšem jejich světy nějaký společný bod? Zatím ne, ale ten okamžik nadchází (70%). (12.12.2015)

Po filmařské stránce výrazný a novátorský, dramaturgicky však značně kulhající počin, který se snaží říct jednoduše příliš mnoho. Kontrast všedního dne nastávajícího otce a jeho manželky v jednom z nejdůležitějších okamžiků života je určitě zajímavý, kdyby ovšem každou chvíli neodbíhal ke globálním problémům a až křečovitě poetickým náhledům do historie vztahu, v nichž mě Aškenazyho jazyk dost iritoval. Navíc Eva Límanová působí takřka ochotnicky, zatímco její partner Abrhám zde nabízí jeden z vrcholných výkonů své kariéry, a to byl na jejím samém počátku. Poeticky snímek stojí za zhlédnutí, ale pro mě jde o snímek nové vlny, na němž snad nejvíce ulpěl prach času - stále mi více připomíná atmosférou i myšlenkami starší snímky jako Holubice či Touha a tím se ocitající na určitém rozmezí. Pouze okázalá formální stránka snímek přisuzuje mladší generaci, myšlenkově s ní nekonvenuje. Ještě, že si Jireš dal pauzu a navázal na novovlnnou tvorbu snímky, které se dají právem považovat za jedny z jejích vrcholů - Žert, Valerie a týden divů i uzavírající a neprávem opomíjený snímek ...A pozdravuji vlaštovky. (08.10.2011)

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film. (25.11.2013)

Jaromil Jireš patří mezi ty miláčky, kteří i kdyby měli natočit pro film holou větu či strohý vzoreček, tak by to bylo velmi hezké. A Křik je půvabný. Ostatně thema mladé rodiny je vtipně zobrazeno například v Délce polibku devadesát čili je fajn, že zde máme pro změnu něžné empatické řešení. A samozřejmě s jemnou satirou ve vedlejší lince o tom, jak dnešní generace tančí ten twist, zatímco starší generace si jen hloubavě četla francouzskou avantgardu. (02.09.2016)

Nejsem vyloženě fanouškem nové vlny v tomhle experimentálním pojetí, ale tohle byl jeden z těch zajímavých kousků. Jeden všední den dvou mladých lidí náhle oddělených od sebe, prožívajících vlastní starosti, i jednu společnou. Přestože jsem v prvních minutách nabyl obavy, že Jirešův debut asi projde celý trochu mimo mě, postupně se mi začal Křik stále více dostávat pod kůži... nejdříve krásnými kamerovými záběry, jindy hudbou a pak zejména vzpomínkovými retrospektivami, které velmi originálním způsobem dotvořily krátkou, vlastně taky úplně všední historii páru milenců (nyní novomanželů) od seznámení přes svatbu až po den s narozením dítěte. V těle u porodu bolest a vzlyk, v duši hřejivé vzpomínky na pěkné chvíle a na konci radost. Křik jako počátek nového zrození... Jireš si velmi pěkně hraje s poetickou i dokumentární kamerou či nevšedním spojením obrazu a zvuku, vloudí do svého leporela někdy i hravé filmařské nápady (třeba i s oživlou fotografií v albu), jaké bych v čistě seriózním artovém filmu ani nečekal. Už tady ve svém debutu ukázal svůj silný režisérský a umělecký potenciál a dokázal mě svým experimentem zaujmout po celou dobu. I díky té jedinečné uvolněné atmosféře, která z toho filmu o mladých lidech dýchá, i díky spoustě zajímavých témat (od všedních starostí černošského studenta v Praze až po třeba diktování projevu k promítání politického filmu z kapitalistické Itálie) a uvěřitelné autenticity rozehraných na malém prostoru. Vzpomněl jsem si tu i na Helgeho film z následujícího roku První den mého syna, který by šlo tak trochu brát jako tematické pokračování (a který se mi osobně líbil o něco víc). [75%] (26.06.2022)