Křik

Velice realistické (alespoň si to myslím :-)) pocity ženy v porodnici a muže, který na ni myslí, při své práci opraváře televizorů a nemůže se do porodnice dovolat. Film je de facto sledem dějů a pocitů, avšak vkusně skloubených v sympatickou symbiózu, která nenudí a je nadčasová. Jaromil Jireš již svým debutem ukázal svůj cit pro detail a propracování postav hodně do hloubky. K vynikajícím hereckým výkonům neherčky Evy Límanové a tehdy začínajícího Josefa Abrháma snad nemusím nic dodávat. Vynikající je též kamera Miroslava Ondříčka. Jeden z filmů na které se neprávem zapomíná. 85%. (10.12.2005)

Slávku, já mám závoj. Proč ty nemáš závoj? Vy, mužský, máte strašně chudý život...Mám závoj... 1) Nejzajímavější mi připadají záběry civilního života Prahy roku 1963: dění na poště, projevy rasismu, úskalí telefonování z veřejných automatů, přecpané pražské chodníky i třeba marxistický recenzent italského filmu. Zaměření na běžný život připouští i režisér: Měl to být do jisté míry takový dokumentární obraz dneška. 2) 24letému Josefu Abrhámovi (opravář televizorů) to s lehce zarostlou tváří slušelo. Snad i jeho partnerce, 28leté laborantce z Vinohradské nemocnice Evě Límanové (těhotná žena opraváře). 3) 28letý Jaromil Jireš zahájil svou prvotinou velké tažení československé filmové nové vlny - v tomto smyslu má asi snímek historickou hodnotu. Ale že bych ho musel znovu vidět, to tedy ne. Kam čumíš, mám ti půjčit oči? 4) Zajímavý koment, který nutí k přemýšlení: insurgentes. (18.08.2015)

Realisticky natočený film, jehož příběh se odehrává v rozpětí jednoho zdánlivě obyčejného dne, během něhož se má mladý pár stát rodiči. I když jsou po většinu dne oba mladí lidé od sebe separováni, tak i přesto jsou neustále poutáni k sobě množstvím vzpomínek a prostřihů do minulosti a v neposlední řadě jen tak na oko neúspěšnými telefonáty. Velice zajímavé bylo použití zvuku (resp. hlasu) a obrazu, které odpovídalo experimentálním inovacím československé nové vlny. Zkrátka film, který vyniká svou formou a jednoduchým (nikoli banálním) příběhem. (07.06.2013)

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film. (25.11.2013)

Jirešův prvopočáteční křik. Nekompromisně provokativní zrcadlo doby. Novovlný střet s realitou v postavě jedné nuly s brašnou. Starostlivý, čerstvý tatínek, televizák i morálně silný člověk ztrácející se v davu. Díky své profesi vstupuje do spousty dveří a je svědkem všemožných pohledů na svět, na který pomohl přivést dalšího člověka..."smím dýchat? děkuji...". Fantastická dějová retrospektiva, zobrazující soužití ústřední dvojice a psychologický rozbor společnosti sahající i za hranice tehdejšího Československa. Vše podpořeno vynikající hudbou. Pro mě osobně bezchybný debut s velmi silným odkazem. (31.10.2015)