Mise

„So, your Holiness, now your priests are dead, and I am left alive. But in truth it is I who am dead, and they who live. For as always, your Holiness, the spirit of the dead will survive in the memory of the living.“ Boží nástroj zabíjí i pomáhá, ale samotný Bůh je v tom nejspíš nevinně, neboť dobrý člověk koná jeho jménem dobro, zatímco člověk zlý se za jeho jméno jen schovává a dobro koná v prospěch svůj.. Kdyby byl film po celou dobu tak silný, jako libovolná konverzace mezi úchvatnou dvojicí Irons a DeNiro, s pěti hvězdami bych neváhal ani vteřinu. A Morricone? Nejlepší misionář jakého znám. Kdyby mi jeho hudbu nepřiválo moře a vítr, rozhodně by byl můj život chudší. Škoda, že to samé nelze říct o vlivu kolonizujících Evropanů na domorodce Jižní Ameriky.. (07.10.2010)

Hudba Ennia Morriconeho Misii samotnou předchází a já jsem se k ní dostal dlouho před filmem a k mému překvapení se stala dlouhodobě jednou z mých vůbec nejposlouchanějších záležitostí. Překvapivě proto, že ona hudba nepatří zrovna k té, která by mě nějak zaujala na první poslech. Moje první reakce byla dokonale chladná. Spíše jsem jí z důvodu její dobré pověsti dal opakovanou šanci a vlastně ani dnes nemůžu říct, že bych k ní měl nějaký vyloženě pozitivní vztah, spíše mě prostě přitahuje, že si jí musím stále pouštět. Je to zvláštní. Film samotný na mě zapůsobil podobně chladně jako prvně hudba a měl na mě spíš efekt vzdělávací. Jak tak nad tím přemýšlím, jak hudba tak film se mě moc osobně netýkají z důvodu, že příliš dají na očividnou krásu, obojí nemá čmouhu. I přesto, že ve filmu jsou vraždy a smrt, působí to jakoby vznešeně, ctnostně. Takový styl mi nesedí, a proto si nechávám odstup. Jinak se mi s výjimkou několika okamžiků předpokládám do paměti nevryje film nijak silně, není na něm nic zvláštního. Snad až na okamžiky, které působily podivně, jako figurína mnicha ve vodě na začátku, či závěrečná bitva, která mnohdy spíše připomínala jakousi klučičí sranda bitku dvou znepřátelených chlapeckých gangů. I když její protagonisté mají možná větší nasazení a více bojují o své zdraví a život, než postavy tohohle filmu, které někdy vypadaly, jakože je jim úplně jedno, jestli umřou nebo ne (a nemyslím tím tu úplnou závěrečnou scénu u kostela (která by se dala použít jako instantní zvedač hodnocení), ale hlavně tu předtím na řece). (09.02.2010)

Od prvních okamžiků můj zrak upoutaly nádherné záběry jihoamerické přírody zachycené kamerou Chrise Mengese, která společně s hypnotizující hudbou Ennia Morriconeho „maluje“ celý film. Roland Joffé ve vyprávění nijak nespěchá, dává nám čas pro vžití do doby a situace, ale ani chvilku nenudí. Mise je víc než jenom filmem o krutém podmaňování Jižní Ameriky, je to prosba o odpuštění, sama si vědoma, že přichází pozdě. 95% Zajímavé komentáře: kleopatra, Aidan, sportovec, Loom777, packa (04.08.2006)

Představme si tento film jako úplně obyčejné puzzle. Jeden dílek představuje úžasné herce, další zase jímavou hudbu od Ennia Morriconeho, jiný prozměnu velkolepou výpravu nebo čarokrásné prostředí Jižní Ameriky, ve kterém se příběh odehrává. Je radost na ně pohledět, ale není vůbec jednoduché je poskládat dohromady. Roland Joffé si ovšem dal hodně záležet a jeho Mise představuje do detailu promyšlený a obrovsky působivý celek, který zvolna dotírá na divákovu mysl a v konečném součtu se mu zaryje tak hluboko pod kůži, jak si jen zde znázorněná lidská špatnost zaslouží. Pro někoho možná příliš utahané a samoúčelné, ale ve skutečnosti má všechno v tomto filmu hlavu a patu a svou snahou donutit diváka k zamyšlení a poučení má Mise můj neskonalý obdiv, byť třeba nikdy nebude patřit mezi mé top filmy. (08.06.2012)

Jako mnozí i já zřetelně a s lítostí vnímám rozpolcenost snímku - a jako mnozí si pro ni kladu svoji vlastní hranici. Pro mě všechno funguje naprosto úchvatně jak na rovině osobního příběhu kajícnictví, milosrdenství a víry, tak i v rovině církevních a státních sporů o moc nad kolonizovanými územími - a potud mi připadá, že fantasticky fungují i všechny filmové prostředky: vtahující kamera schopná zachytit divokou krajinu a v ní jak přirozené domorodce, tak i nepatřičné rozličné cizince s vlastními záměry, vedení herců - a právě zdaleka ne jen ústředních, ale všech lidí na plátně, hudební prolínání i scénář - a téměř všechno se pro mě bortí ve chvíli, kdy se církevní hodnostář vydává s knězi navštívit misii Guaraniů nad vodopády - a my se marně ptáme, jak se do ní i s ním dostali - protože je jasné, že tenhle  pán by se těžko vyšplhal po skále, a kamera nám to zbytečně zatají, přestože nemusela. A pak se scénáristicky bortí i další body - celý závěrečný drtivý útok Portugalců na misii a obrana Guaraniů jsou příliš demonstrativní, hnané na efekt a málo ústrojné - nedává smysl, že Guaraniové nechají vojáky (kterých není zas tak moc) jednoho po druhém v nejzranitelnějším místě cesty pracně šplhat na útes a tahat nahoru po lanech lodě a děla - že na ně právě tam nezaútočí šípy a noži a neházejí je jednoho po druhém do vodopádů... Nehledě na to, že ta děla vůbec nedávají smysl, nejsou k ničemu potřeba - chýše vojáci zapalují ohnivými šípy, tu hrstku domorodců střílejí. Žádné pevnosti na dobývání děly v misii nejsou - a ví se to samozřejmě předem. Souboje na řece, na loďkách, které domorodci nutně musí ovládat o mnoho lépe než Portugalci, a taky je umí převrhovat, jak bylo o pár scén dřív ukázáno, jsou v průběhu i výsledku stejně absurdní. Ani nedává smysl, že domorodí muži ve svém vlastním prostředí čekají na - celkem zbytečné a nepřekvapivé pokyny knězů, a nepřevezmou iniciativu sami. Atp. To, co mělo působit nejvíce realisticky, krutě a zdrcujícně, je bohužel ztvárněno až směšně neadekvátně. A s tím (pro mě alespoň) přichází o svou působivost i kamera, hudba a vůbec všechny filmové prostředky. Člověk si jen představuje, jak mrazivé to mohlo a mělo být - a aspoň tenhle dojem přetrvává, spolu s lítostí, protože do dvou třetin je to opravdu silná podívaná a všechno ve mně si přálo, aby to vydrželo až do konce. A i tak to ve mně silně doznívá. *~ (18.03.2022)