Dvacátý devátý

Jde v podstatě o přímého pokračovatele filmů mapujících pozici dělnického hnutí v československé historii, které byly natáčeny v 50. letech. Tvůrčí postupy se de facto nezměnily a památné historické věty z úst čelních představitelů strany zaznívají i ve filmech natočených v éře normalizace. To ještě posiluje tento hrůzný zážitek, který lze přetrpět jen s notnou dávkou sebemrskačství. Monumentální sedmdesátkové dílo tehdejšího aktivního funkcionáře, mj. i šéfa katedry režie na FAMU (!!!) Tondy Kachlíka. Pro zajímavost, jde o jedinou filmovou hlavní roli Miroslava Zounara, herce který byl vděčným typem k obsazování ve filmech s agitační tématikou. Nutno však říci, že při sledování jeho hereckého projevu nebolí tolik oči jako v případě jiných jedinců, včetně Zounarova syna Martina. (23.11.2012)

Film, který si vystačí s jedním tématem. Je to téma vnitřního boje komunistické strany na konci dvacátých let 20. století. "Hvězdně" obsazený film, kde určitě mnoho herců hrálo z donucení. Někteří však s velkou chutí a vidinou odměny a dalších rolí. Jistě v tomto smyslu nikdo nepochybuje o vnitřním přesvědčení pánů Zounara, Filipa, Švorce, Mixy... Líto mi může být snad jen mladého hereckého páru Čeřovská-Drbohlav, jejichž životy ve skutečnosti skončily tak nešťastně a brzy. Ačkoliv nebýt podobně laděných filmů, zřejmě by se na filmovém plátně příliš neuplatnili. Film samotný je sledem stranických diskusí, sjezdů a projevů. Tehdejší Jílkovo vedení, které stále více inklinuje k sociální demokracii, je vystřídáno novým vedením Klementa Gottwalda. Ten se jezdil do Moskvy učit, jak nejen nepřátelům, ale později i přátelům, zakroutit krkem. Inspirován tehdejší sovětskou modlou Leninem, jehož už mohl navštívit jen v mauzoleu a vycvičen Stalinem, který třídní boj zvládal s nevšední asijskou krutostí. Film doporučuji shlédnout pro poučení. Ale nevadí, když při jeho sledování na půlhodinku usnete. Děj jenom přeskočí z jedné schůze do druhé. (01.03.2014)

Dlouho jsem přemýšlel, jestli nedat hvězdičku aspoň za Adolfa Filipa, který docela obstojně hraje Zápotockého, ale vždycky když už jsem si řekl, že to kvůli němu dám, vzpomněl jsem si na velkolepý závěr s Gottwaldovým slavným proslovem o kroucení krků a hned jsem tenhle nápad zavrhl. Je to přesně takové, jak to vypadá - normalizační hnus o hrdinství Klémy Gottwalda, který trvá dvě hodiny a je naplněný otravným politickým překřikováním, očekávatelnou černobílostí a jednostranností, dalším návalem politického překřikováním a takhle furt dokola až do samého konce. Miroslav Zounar hraje Gottwalda takovým způsobem, že vyhrkne tři slova a pak mu stejný čas trvá, než si vzpomene na další; což jsem původně bral jako intonaci jeho mluvy, ale docela rychle mi došlo, že je to jen neumětelství. Natočené je to neskutečně líně, ale takovým způsobem, že jsem to snad ještě neviděl. Místo více záběrů u emočně silnější scény je často záběr jeden a k tomu všemu ještě s idiotsky umístěnou kamerou, takže z toho člověk nejenže nic nemůže mít, ale taky se místy ani nedá chápat, co se vůbec děje. Jen představitel Zápotockého a počáteční pseudo-neutralita postavy za něco stojí, ale jinak je to mizérie scénáristicky i filmařsky a opravdu těžko se mi zde hledají klady. A doufal jsem, že se aspoň párkrát zasměju jako u každé takové agitky, ale tady ani nebylo čemu. Odpady sice dávám běžně filmům, které mě neskutečně naštvou, což sice není příklad Dvacátého devátého (je to hrozný film, ale nemůžu říct, že by mě až tak naštval), ale zároveň je to film tak otřesný, že v něm prakticky neexistují klady a tím pádem jiné hodnocení stejně není možné. Jinak za výsledek (a vůbec vznik) činím hlavně řádného soudruha Tomana, jehož dramaturgií se zde podělalo vše co šlo, ale ne Kachlíka. Mám od něj už delší dobu v plánu Třiatřicet stříbrných křepelek a Dvacátý devátý mě dostatečně namontovalo k tomu, abych se na to konečně podíval a Kachlíkovi v mých očích zachránil čest. Fakt doufám, že ta naprostá filmařská neschopnost není jeho vina. Vždyť i Trapl své řemeslo chápal víc, než styl, s jakým přichází tenhle hnůj... odpad! (20.02.2024)

Scénář má dvě roviny. V první (pozitivní) je jakž takž normálně natočený vnitrostranický vývoj KSČ v roce 1929. Druhá (negativní) se pokouší glorifikovat Gottwalda i Zápotockého. Vtipné na tom je to, že soudruzi počítají s úplnou tupostí diváka. Nechtíc ukazují, jací byli ve skutečnosti bolševici uvnitř KSČ. Kouzlo nechtěného zde funguje skvěle. Kléma svými řečmi odpuzuje dokonale. Tohle by měli pouštět v TV, aby si lidi udělali obrázek o "charakterní" levici. Kdo se chce dostat až na konec snímku, musí se prokousat i příběhem starého a mladého Mráčka....to byli emoce :) ! Konec dobrý - všechno dobré. Kléma Vám ukáže, co ve skutečnosti chtěla KSČ. Její nástupkyně KSČM to bohužel nemůže říct na plnou hubu, ale názory má totožné. Jedinou její nevýhodou je absence SSSR. (13.02.2010)

Omluvte mě prosím, že píšu tento komentář v průběhu asi poloviny filmu, ale to se nedá vydržet. Jestli někdo nadával na Šťepničku, že se Gottwaldovi nepodobá, tak Zounar (nebo kdo ho hraje) se mu nejen nepodobá, ale hraje ho tak trapně, že to svět neviděl. O ostatních hercích platí to samý. Jedinný, kdo alepoň vykazuje nějaké herectví, je Adolf Filip (taky hrál Zápotockýho vícekrát). Natočené to je příííííííííííííšerně! To i ten seriál Gottwald je lépe natočen. Jako příklad uvedu scénu útoku na Jílka, kde tady kamera stojí nepochopitelně vzadu. Jedná se tedy o snad nejtrapnější film (ehm Hrocha nepočítám - to je jiná liga) z období normalizace, protože já všechno snesu, ale vidět nekonečný hádky mezi komunistama a do toho blažený úsměv Klementa Gottwalda je i na mě moc. ODPAD! (16.08.2010)