Já, truchlivý Bůh

Když nemůžu já ke Kachlíkovi, musel Kachlík ke mě. A tak místo Třiatřiceti stříbrných křepelek jsem viděl jeho nejvýše hodnocený film a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy výrazně slabé a zásluhy přikládám spíš Kunderově předloze a spolupráci na scénáři, líbilo se mi to. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se do toho dostal (filmy o "Casanovech", kteří mají pět vztahů naráz zatímco začínají šestý a do toho vedou rozverný balící život a o ničem jiném nejsou, mě fakt nebaví), ale časem to začalo hrát víc na tragikomickou notu, která s každou další minutou byla stále více tragická. Přitom je to celé propracované, nic není na sílu, Adolf dopadne jak dopadne a ačkoli se film formálně s novovlnnými snímky nemůže moc měřit, pořád přináší dost kreativních nápadů, hlavně co se střihu, úhlů kamery nebo prolamování čtvrté stěny týče (btw jedna z posledních scén jako by byla oldies verze pointy Funny Games, samozřejmě bez drsností). Navíc herci své role zvládají naprosto dokonale, hlavně teda Miloš Kopecký, ale vyniká to i propracovaným scénářem, který má zdařilý timing gagů a pamětihodných dialogů. Jestli by toho byl Kachlík skutečně schopen (chápej v rámci toho, że by to byl hlavně jeho projekt), jednou snad posoudíš u Křepelek, ale do té doby nevím, jestli tohle byla šťastná náhoda, nebo jestli naopak Dvacátý devátý byl nešťastná náhoda. Tohle totiž má něco do sebe. Slabé 4* (09.04.2024)

Jeden absurdní hrášek z lusku směšných lásek, který se povídkou kutálí jako zosobněný kunderovský leitmotiv: hra se světem. Hravost nabývá zlomyslných odstínů a vytváří rozmarné pasti, do kterých padá ten, kdo je klade. Překvapivé iluminace jsou nadprůměrně adaptovány-jak by ne, s autorským ostřížím okem nad scénářem, herecké výkony Kopeckého s Landovským atakují hranici možného, ale ... kniha je kniha. (03.05.2007)

Jak mám Kunderu jako spisovatele rád, po tomhle filmu už ho mám rád o něco míň. Je na tom vidět, že když se příběhu vezme forma Kunderova psaní a zůstane jen obsah, už to tak slavné není. V krátkosti: Dva zastydlí puberťáci a nadrženci, kterým hučí v kládě, se zamilují do samotné esence ženské debility, a místo aby na tom trochu vyrostli, úplně se tím nechají chudáčkové rozložit. Kunderu údajně inspirovalo k napsání předlohy jeho vlastní první manželství, v tom případě ho teda doopravdy lituju, ale to, že někdo není schopen na sto honů rozpoznat takovou husu a musí na to přijít až v manželství, ho taky nějak zvlášť nešlechtí. Je smutné, že takové píči na svět přicházejí, ještě smutnější že navždy píčami zůstanou, ale nejsmutnější ze všeho je, když se tím ještě někdo (= chlap) zabývá. (26.12.2010)

Trocha toho Brna, trocha toho mlsného kocoura pana Adolfa, trocha toho falešného dirigenta aténské opery. Nu, tento krutý žert z povídkové sbírky Směšné lásky je přehlídkou na téma ego a já. Není to radostná podívaná, pouze je svým způsobem fascinující sledovat, kterak ono ženské blond devatenáctileté ego přerůstá ono přezrálé ego bonvivána mezi čtyřicítkou a smrtí. Ačkoli shledávám u sebe poněkud náročné hobby pročíst důkladně množinu české literatury adaptované pro film, Kunderu si skutečně odpustím. (14.08.2016)

Je těžké říci, co na této duchaplné, nezaslouženě polozapomenuté komedii upoutá více. Zda geniální Kopecký, který tu dospívá lidsky i umělecky k jednomu z vrcholů své pozoruhodné herecké dráhy, nebo režisér Kachlík, spíše známý z filmů typu DVACÁTÝ DEVÁTÝ či O MORAVSKÉ ZEMI, ale také svěží komedií z vojenského prostředí BYLO NÁS DESET. Film, který jakoby předcházel Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE s tematicky srovnatelnou kreací Leoše Suchařípy, nese s sebou všechny "anglosaské" Kopeckého přednosti: suchý humor, úsečnou zkratku, záměrné sebesarkasmy, tedy to, pro co v dnešní češtině zdomácněl pojem "hlášky". Přehlížen by neměl být ani Pavel Landovský a jeho řecký hrdina; svým způsobem lidská tragédie muže, který ne zcela zdomácněl ve své druhé vlasti, je místy až jímavá. V každém případě nemilosrdný pohled na odvrácené stránky středního věku silného pohlaví je mrazivý svou neúprosnou bilancující věcností. Šlechtí - i po čtyřiceti letech - všechny své tvůrce. Včetně režiséra Kachlíka. (06.05.2011)