Místo u moře

Ryzí, syrové drama s hutnou atmosférou a velice realisticky působícími postavami. Film je sympatický právě svou syrovostí, protože působí jako skutečný příběh ze života, se všemi radostmi a strastmi, a v tomto konkrétním případě především onou bolestností a raněným nitrem člověka. Je to v podstatě film o odpuštění. Casey Affleck zvládl hlavní roli výtečně, a to dokážu říct i přesto, že mi (čistě subjektivně) není tento herec příliš sympatický. Svým výkonem táhl celý film - s tím, že ostatní herci ho dobře doplňovali. Snad bych jen o něco málo zkrátila stopáž. Jinak mě však tento film upřímně dojal a z kina jsem odcházela naprosto spokojená. ~(4,3★)~ (04.02.2017)

(1001) -"Who you gonna shoot? You or me?" Jakožto osoba s vlastním traumatem z minulosti velmi oceňuji příběh o smrti rodiče, který se zcela vyhýbá většině klišé a zavedených přihlouplých schémat, v jakých se obvykle takové filmy z americké produkce odehrávají. Postava Patrika mi přišla výjimečně dobře napsaná i zahraná a jestli si někdo za tento film zasloužil Oscara, tak by to určitě byl herec Lucas Hedges. Je tak osvěžujicí vidět na plátně dospívajícího mladíka, který se chová rozumně, osobitě a uvěřitelně a svoje emoce prožívá hlavně vnitřně a nikoliv "rebelským" řvaním na svoje nejbližší. Caseyho Afflecka mám v srdíčku už od Zabití Jesseho Jamese a i nyní musím obdivovat jeho schopnost vyjadřovat nejrůznější spektrum emocí bez zřejmého pohnutí brvou. Bohužel s jeho postavou souvisí můj osobní největší problém s tímto filmem, a to je dle mého velmi nezvládnuté zprostředkování onoho konkrétního nejdůležitějšího flashbacku. Filmu se předtím i potom daří zůstávat velmi civilní (vzhledem k tomu, jakých témat se dotýká), ale prostřihy z advokátovy kanceláře od statického sedícího Afflecka do tragické minulosti podkreslené patetickou hudbou a ukazující vše vyděračsky a chce se mi říct i zbaběle citově zabarvené se velmi odlišují od stylistického pojetí zbytku filmu, a ne dobrým způsobem. Zároveň to také signalizuje soustředění autorské pozornosti více na minulost než současnost (a já bych to chtěla naopak) a upřednostňování Affleckova vztahu k jeho ženě na úkor vztahu k synovci (a já bych to chtěla naopak). Na druhou stranu mě velmi potěšil odkaz na můj oblíbený Freudův sen o hořícím dítěti, ačkoliv ten taky do realisticky pojatého příběhu příliš nezapadá. Ve výsledku na mě Místo u moře působí jako řemeslně dobře zvládnutý produkt s jistými kvalitami, který v sobě ale po troše přemýšlení a cítění neobsahuje nic, kvůli čemu bych jej chtěla kdy vidět znovu, myšlenkově se k němu vracet nebo ho obdivovat. (19.09.2017)

Charismatický Affleck je zatížen jakýmsi traumatem, a tak žije odloučeným a možná i trochu podivínským způsobem svůj stereotypní život. Nové situace, do kterých se dostane "proti své vůli" z něj začínají vybrušovat sympatického člověka a tím se celý film stává tak nějak zajímavý a přitažlivý jako ryze lidské drama. Michelle Williams se ve filmu otočí jen na pár minut, ale stojí to za to. Problém mám s oním traumatem hlavní postavy, přijde mi to tak neskutečně absurdní (opravdu tři děti? Nestačilo jedno nebo dvě?), že jsem filmu rázem přestal věřit. Nemohl jsem se za takových podmínek dále "ztotožňovat" s hlavní postavou a něco s ní prožívat... A taky myslím, že závěru chybí adekvátní katarze. 6/10 (13.02.2017)

Psychologické drama s výborně poskládaným scénářem a stejně dobře napsanými postavami. Silné herecké obsazení tento potenciál využilo, takže je výsledkem to, čemu se často říká „herecký koncert“. Režisér naštěstí nemá diváka za blbce, čemuž odpovídá nelineární struktura vyprávění. Bohužel nezvládl práci s užitou hudbou. Pokud k civilnímu dramatu ze současnosti hraje G. F. Händel či podobní skladatelé, tak to prostě snad ani nemůže fungovat. Jinak prakticky perfektní, takže při Oscarech budu držet palce všem třem nominovaným hercům i scenáristovi (90%). (22.02.2017)

S nadsázkou a ve velkých uvozovkách Nocturnal Animals pro nižší střední, potažmo venkovany. Pomalý, tklivý a bolestivý film (v duchu Eastwoodovek), který rozehrává několik dějových rovin a dává na odiv bolestivé životní události a rozhodnutí, potažmo nemožnost vyrovnat se s nimi, avšak je více polopatický a jednodušeji čitelný. Nejzajímavější na celém snímku je, že je paradoxně tak přímý a nefilmový. Protože půlka scén je úplně bez hudby a s takovou dávkou autenticity a energie, že to působí jako kdyby ten příběh žil váš soused od vedle. Bez pochyby filmová událost, jen ne asi úplně pro každého a určitě bude muset ještě trochu uzrát. Pro filmové vědátory ovšem zřejmě blaho. (04.02.2017)