Místo u moře

Nemám tomu co vytknout. Pomalé tempo slouží k důkladnému prokleslení charakterů a mě to pohltilo naprosto bez problému. Oceňuji, že i když hlavní hrdina prodělal neskutečnou tragédii, tak to není slzopudný film. Hlavně díky postavě toho synovce to má nádech optimismu. Hodně na mě zapůsobila scéna rozmluvy s exmanželkou, když jí potkal na ulici. A pak i to hmatatelný utrpení v pohledu Caseyho Afflecka, když na konci vysvětluje proč tam nemůže zůstat. (31.03.2017)

Mám pocit, že Casey Affleck se v posledních letech zaměřil na divný role v divnejch filmech. Tohle na začátku vypadalo docela nadějně, ale postupně se dostavila nuda. Uprostřed pak přijde vrchol celýho filmu, kde se dozvíme, že se stala jistá tragédie a od tý doby je hlavní postava takovej divnočlověk. To byly opravdu silný scény. Už jsem si myslel, že teď se to konečně rozjede, ale nerozjelo se to. Nuda pokračovala až do úplnýho konce. (04.03.2024)

Charismatický Affleck je zatížen jakýmsi traumatem, a tak žije odloučeným a možná i trochu podivínským způsobem svůj stereotypní život. Nové situace, do kterých se dostane "proti své vůli" z něj začínají vybrušovat sympatického člověka a tím se celý film stává tak nějak zajímavý a přitažlivý jako ryze lidské drama. Michelle Williams se ve filmu otočí jen na pár minut, ale stojí to za to. Problém mám s oním traumatem hlavní postavy, přijde mi to tak neskutečně absurdní (opravdu tři děti? Nestačilo jedno nebo dvě?), že jsem filmu rázem přestal věřit. Nemohl jsem se za takových podmínek dále "ztotožňovat" s hlavní postavou a něco s ní prožívat... A taky myslím, že závěru chybí adekvátní katarze. 6/10 (13.02.2017)

Formální úspornost, postavy, do nichž se obtížně proniká a ještě obtížněji se opouští, nemožnost komunikace a unikání před vlastní minulostí, před vlastním životem. Výborně vystavěný scénář, který nám postupným odkrýváním věcí minulých umožňuje pozvolna přilnout k hlavní postavě, s níž jako bychom také hledali záblesk naděje v černočerné psychické temnotě. Herectví Caseyho Afflecka je opět až mrazivě přesvědčivé a deprimující, ale nijak nezaostává ani mladík Hedges nebo na těch několik minut uhrančivá Michelle Williams. K naprosté spokojenosti mi schází přeci jenom trochu vyrovnanější tempo a místy jsem zcela nesouhlasil ani s nátlakovým přívalem všudypřítomné deprese, zkoušejícím průtok slzných kanálků na úkor udržení čisté autenticity. Dojem je ale velmi intenzivní a zakončení filmařsky krásné, život je nevděčná bitch a Lonergan o tom umí výstižně baladicky povyprávět. 80% (28.02.2017)

Text obsahuje drobné spoilery. Jeden z nejužitečnějších filmových trenažérů na život se zlomeným srdcem. Tragédii se buď můžete nechat zcela paralyzovat, nebo si nad ní udržet jistý nadhled – jak činí Lonergan a jak se zároveň snaží hrdinové Místa u moře. Film neobnovuje status quo a neujišťuje nás, že vše bude zase v pořádku. Skutečná katarze a návrat k harmonii zachycené v několika flashbacích nepřichází, stejně jako nemusí vysvobození a alespoň nějaká forma satisfakce po podobné tragédii nikdy přijít ve skutečném životě. Nejde o jediný odklon od konvencí amerických rodinných melodramat, nabízejících na podobná dilemata zpravidla jednoduchá řešení. Tragédie není zaviněna osudem, proti němuž člověk nic nezmůže, nýbrž lidskou chybou, postavy nejsou černobílé a své emoce oproti hrdinům běžných melodramat z velké části nedokážou externalizovat. Vyjadřují je za ně flashbacky a vážná hudba, jež nás zároveň upozorňují na neustálou (a paradoxní) přítomnost ztráty, na nevyplněné místo (ještě bolestivější jsou při druhém zhlédnutí zmínky o dětech v dialozích – muž, kterému Lee opravuje kapající kohoutek, mluví o sestře s dětmi, zdravotní sestře Bethany se podle slov doktora právě narodila dvojčata – holčičky). Patrick a Lee se podobně jako hlavní hrdinka Lonerganova předchozího filmu musí hlavně naučit překonat komunikační bariéru a najít adekvátní výrazy k popisu neštěstí, které je potkalo (jako s tím nemá problém například muž, kterému Lee v závěru opravuje kotel a který se bez ostychu pustí do vyprávění o smrti svého otce). Oproti Lise ale navzdory melodramatickému potenciálu situací, v nichž se ocitají, nejednají melodramaticky. Naopak i scény, které jsou natočené s operní přehnaností, narušují svou neochotou nechat se plně pohltit žalem (Patrickův zvonící telefon během smutečního obřadu). Lidé sice umírají, ale život pozůstalých, jakkoli neutěšivý, běží dál. Místo u moře, melodrama, které nechce být melodramatem, pro mne tak není jenom znamenitě napsané a zahrané drama o nepřekonatelné ztrátě, ale zároveň film inspirativní i formálně a stylisticky. 85% (10.02.2017)