Vodník

Jen bych opakoval, co napsala už Skuby47. Je to rozvláčné, průhledné, špatně zahrané, špatně zrežírované a se špatnou kamerou (tedy na postmoderní měřítka, která bourají všechnu dosavadní filmařskou zkušenost, to samozřejmě sahá velmi, ale podle mne je to jen známka toho, že normální zarámování obrazu a normální vedení příběhu by dotyčný nezvládl). A navíc netuším, kdo neustále paní Melíškovou přesvědčuje, že je herečka, a možná dobrá, když není ani jedno a vše recituje na jedno brdo. (07.03.2020)

3/3 Přepis české detektivky Ještě není konec Michala Sýkory z cyklu Detektivové od Nejsvětější trojice. Vyšetřující Marie Výrová (extrémně pasivní Klára Melíšková v hlavní roli) se zabývá případem z konce 80. let, křivdami jedné velké rodiny a dává si skutečně na čas. Zápletka, která by dřív sotva stačila na jednu hodinovou inscenaci, má v současném stylu ČT přes tři hodiny. Dílčí výkony některých sice vyloženě špatné nejsou (hodně roztomilá je Marika Procházková), ale sledovat slepé větve promlčené vraždy celé tři díly je skutečně moc. Navíc pointa je samozřejmě přepálená a v kontextu příliš smysl nedává. Ale ve výsledku patří právě tahle krimi zřejmě k těm, které konzervativní divák rád vidí, protože si díky nim poslechne konzervativní názory, připomene éru perestrojky, znovu se setká se svými oblíbenými televizními tvářemi a tím to pro něj hasne. Protože jak jinak si chcete obhájit vedlejší zápletku postavenou na manipulaci ze strany vysoké funkcionářky KSČ, podloženou dodatečným příběhem z doby porevoluční, kdy se tato kovaná komunistka pomátla z proběhlých změn? A to nemluvím o vykreslení lesbické postavy samozřejmě jako zásadně negativní. Spíš než kvalita, je Vodník totální klišé. (14.12.2023)

DoNT4 Já na to přijdu Pavle. Třeba jen proto, abych té zrůdě co to udělala mohla jít na hrob a říct jí, že o tom vím. Výrová prakticky sólo vyšetřuje 30 let starý případ dekapitace nemluvněte cirkulárkou. Jedním z podezřelých je místní vodník... Sýkora pokračuje v sycení své série o olomouckých fízlech novými prvky, jímž jsou v případě Vodníka především značné časové rozpětí mezi zločinem a pokusem o objasnění a bezmála nadpřirozený rozměr. Tauš, který pojal svou účast v DoNT na rozdíl od Hřebejka jako možnost plně se realizovat, staví na baladickém potenciálu předlohy. Srovnání s též skvělými Modrými stíny (na něž odkazuje ve Vodníkovi stejnojmenným lynchovským podnikem, v němž se občerstvuje Výrová) dokládá, že eskapády kamery nejsou samoúčelné - od jejich využití v Modrých stínech se totiž značně liší. Styčné body jako využití architektury (stará vs rekonstruovaná budova vesnické usedlosti, nový, ale chladný open-space policejního oddělení; ulítlé vtípky, nabourávající hutnou atmosféru; pozornost věnovaná detailům, jako jsou dokonalé titulky) zůstávají. Až při srovnání DoNT3 a DoNT4 jsem si naplno uvědomil, jak velkou roli v efektivitě jednotlivých dílů hraje hudba. Zatímco Hřebejk angažoval Kryštofa Michala (Portless, ex-Support Lesbiens) a René Rypara, který kupř. DoNT3 zamořuje trapnými variacemi na východoasijské motivy, Taušova spolupráce s Petrem Ostrouchovem nese podstatně zralejší plody. Vrcholem série jsou právě ty neexcentričtější prvky, které televizního diváka soudě dle komentářů zde spíše ruší - surreálné, snové výjevy modrý samet / zelený satén, 'vodník', policejní ředitel v kuchařské zástěře, trierovská cesta Výrové lesem. Nedokážu posoudit, zda jde o Sýkorovu či Taušovu invenci, který jen využívá, co předloha skýtá, nicméně Hřebejkovy příspěvky jsou jich ke škodě výsledku spíše prosty. (26.11.2021)

Odbornější, byt teoreticky hravá-provokativní, kritika na stránkách Filmu a doby ZDE. Komentář po projekci na Febiofestu jako memento doby: Poslední dny jsem byl v Praze, kde je mnoho smutku, osudů, které člověka dovádí k pláči. Bezdomovci, lidé pouze o berlích... zrzci, Zibura; jednoduše lidská tragédie v kostce. Potěšil mě však VODNÍK, třídílná minisérie patřící k cyklu Detektivů od Nejsvětější trojice. Viktor Tauš jako režisér by argumentoval, že zatímco pro Modré stíny byl určující vztah člověka a architektury, protože ta byla zároveň navázána na významovou strukturu, u Vodníka má být ústředním principem vykořeněnost. Vykořeněnost se skutečně dá obhájit, a to především na rovině stylu: kontrastní kombinace distancovaného rámování často přes různé odrazového plochy a velmi fyzických detailů; expresivní herectví v minulosti a naopak tlumené v současnosti; umělecky motivované svícení významotvorně pracující se zelenou a červenou přesahující z minulé časové roviny do současné; práce se zvukem v první epizodě a s tichem jakožto parametrem ve třetí atd._____ Osobně mi minisérie přijde fascinující z hlediska práce s temporalitou, která dílo sceluje a rozrušuje na všech úrovních (vyprávění, stylu i významu), zatímco ona vykořeněnost pouze v případě stylu. První část používá ruchy prostředí jako parametry, které prostupují všemi časovými liniemi (představte si kyvadlovou pasáž z Modrých stínů, či ono hučení při znásilnění z Fincherových Mužů, kteří nenávidí ženy, nataženou na a variovanou po celou epizodu); druhá část směřuje ústřední otázku na záhadu z minulosti a je rámována odlišnými perspektivami s jiným vnímáním času; třetí část rozevírá časové rámce, následně je kondenzuje a poté propojuje dvě roviny. Zároveň je ona časovost pokaždé filmařsky pojata jinak, od přerývanosti v prvním dílu, klasické návaznosti v druhém, retardaci a kondenzaci ve třetím. _____ Esteticky je to famózní, byť druhá část je slabší než první a třetí, ale obávám se, že to nebude divácky přijímáno dvakrát dobře. Na rozdíl od konvenčních detektivek nejde o to, kdo zločin spáchal, protože podstatná je časová rekonstrukce (a posléze i prostorová) dění v konkrétní den. Na rozdíl od ambiciózních detektivek nejde o sociologickou sondu, ani o významově zatěžkané vyrovnávání se s komunistickou minulosti a převlékáním kabátů za kapitalismu, protože společenské jízlivosti jsou podřízeny rodinným dramatům a dávným traumatům a/či křivdám. Pro mě je ovšem vše výše zmíněné a i to neuvedené důvodem, proč VODNÍKa považuji za nejlepší tuzemskou audiovizi na pokračování. (31.03.2019)

Já si sice taky pamatuju něco třicet let zpět, ale jsou to spíš střípky/záblesky a musí mi k tomu pomoct někdo, kdo u toho byl se mnou. Tady se poměrně velká skupina lidí tváří, že si pamatujou přesný detaily události desítky let zpět, přitom bylo evidentní, že se na to snažili zapomenout a od tý doby se spolu neviděli. Takže z tohohle úhlu pohledu mi to přišlo trochu nevěrohodné, navíc ten začátek je fakt svým pojetím dost nesnesitelnej. Ale pak se rozjede slušná krimi, kde je podezřelej každej. Nakonec se vyjeví stará známá pravda, že všechno je jinak a závěrečná retrospektivní scéna s pachatelem je luxusním posledním kouskem do toho složitýho puzzle. Klára Melíšková opět bezchybná. (26.06.2020)