Ucho

Lahodně trpký komorní psychologický koncert pro umělecké duo (a retrospektivně vkládaný doprovodný orchestr). Kdo Se Bojí Virginie Woolfové zkombinované s reálným socialismem a normalizační intersoudružskou paranoiou. Bujaré večírky a recepce, Soudruh, morální kvality každého druhého prominenta - tohle prostě nevyhnutelně muselo do trezoru. Syrové, bez poetiky Skřivánků Na Niti nebo Všech Dobrých Rodáků, ale z hlediska výpovědní hodnoty i formy co do výsledku stejně precizní. 90% (24.08.2011)

Brilantní a na svou dobu velmi odvážný film. Brzobohatý a Bohdalová odvádí jedny z nejlepších výkonů své kariéry. Depresivní snímek stojí ale hlavně na skvělém scénáři Jana Procházky. I přes to, že se skoro celý film odehrává v jednom domě, je víc strhující než lecjaký akční film. Ucho ale hlavně skvěle zachycuje paranoidní atmosféru strachu doby, kdy vám soudruzi viděli až do žaludku a odposlouchávání se stalo běžnou součástí života. Pro dnešní generaci něco naprosto nepředstavitelného. (21.03.2009)

Všudypřítomné ,,ucho" poslouchá a zaznamenává... Jeden z nejdrsnějších a nejsugestivnějších československých psychothrillerů jaký jsem kdy viděl. Sugestivní a všudepřítomná atmosféra strachu a napětí a k tomu velice zvláštní a tajemná hudba od Svatopluka Havelky. V té době opravdu neobvyklý Karel Kachyňa. Film byl samozřejmě jak už zde bylo několikrát napsáno na dlouhá léta jen trezorovou záležitostí, podobně jako třeba Skřivánci na niti či Smuteční slavnost.Teprve v roce 1990 byl uveden do kin, kde diváci tehdá mohli na vlastní oči spatřit a poznat, jak působivá obžaloba totalitního systém (STB) byla napsána a natočena ještě před normalizací. Byla to opravdu velká herecká příležitost pro oba hlavní protagonisty. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová asi ve svých nejzávažnějších rolích jaký kdy sehráli ať už ve filmu či v divadle a role které do maxima plně využili. Jinak z odstupem času Jiřinku dnes vůbec už nemusím, dnes je její zaměření a herectví už úplně o něčem jiném..? Škoda. (03.12.2006)

Všechny žerty stranou. Je sice sympatické, že dodnes Bohdalová dokáže smeknout před Procházkou, ale skutečně měl jediný film takovou cenu, aby kvůli němu zahodila celou svou předešlou kariéru? Ucho se záhy stalo důvodem pro to, aby její pestré snažení ve filmu (již od roku 1937) s nemalými výsledky, vzalo velice rychle za své a ona se proměnila ve stereotypní stálici televizní obrazovky. Později se sice pokusila vrátit na velké plátno, ale to minimum z let 90. nemůže nikdy zacelit promarněnost dvou dekád, ve kterých mohla plně zúročit své zralé herectví. Štěstí v neštěstí měl pak samozřejmě Brzobohatý i Kachyňa, kteří pokračovali mnohem plynuleji... (07.04.2011)

Kachyňova formální strohost (střídání pouhých dvou lokací, statická Illíkova kamera) je přímo hozená rukavice ústřednímu hereckému tandemu, který ji zvedl více než důstojně. Tak strhující herecký koncert, podle skvěle napsaných not Jana Procházky, se jen tak nevidí. Paranoia doby, vrtkavost politických partají komunistického režimu a v neposlední řadě trhliny desetiletého manželství naservírované do jedné nekonečné noci. Před třiceti lety soudruhům nevonící odraz doby, dneska varovně vztyčený ukazovák, který si zaslouží více než pouhé promítání v klubových kinech! (01.03.2007)