Zlatí úhoři

Když se spojí : cit + krásný příběhy + Berounka, logicky si vybavím Otu Pavla a z filmového pohledu Zlaté úhoře. Pak jen s němým úžasem pozoruji herecký koncert Rudolfa Hrušinského a pozorně poslouchám slovům Oty Pavla ústy Vladimíra Menšíka a říkám si, že i člověk je krásná vnímavá bytost, že pane Pavle? (04.08.2006)

Film jsem viděl teprve podruhé, ale musím konstatovat, že se jedná o velice kvalitní snímek, který pohladí po duši. Vladimír Menšík a Rudolf Hrušínský zde předvádí své brilantní herectví a pan Kachyňa dokazuje, jak nádherné filmy uměl točit. Tohle je prostě skvost, jinak to snad ani nelze nazvat. Předlohu jsem sice nečetl, ale film je hodně dobrý. Prostě kvalitní snímek, který si zaslouží jen a pouze to nejvyšší hodnocení. Uděluji pět hvězdiček a děkuji do nebe panu Kachyňovi za jeho filmy, kterými zkvalitnil československou kinematografii a na něž je radost se dívat i po letech. (11.05.2008)

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)

Rybárska poetika na mňa pôsobí len čiastočne. Že sú rybári tichí blázni sa potvrdzuje aj tu ako Menšíkova postava dokáže bez výčitiek takmer zamordovať svojho najmenšieho syna pre svoju záľubu v úhoroch. To bola určite najsilnejšia scéna filmu, keď som takmer nedýchal a mysľou spomaľoval prúd vody. Inak je príbehu vo filme trochu málo, je to akoby len úryvok zo Smrti krásnych srnců, chýbajú dôvody a závery viacerých filmových zvratov. Vojnová dráma je tiež len na pozadí rybárčenia a nemecká armáda vyzerá byť živá vďaka kaprom. Melancholický záver bez uzavretia príbehu bol pôsobivý. –––– Maminko podívej, tohle je koncert! –––– I stateční za chyby platí životem. (08.05.2014)

„I statečný platěj za chyby smrtí.“ Myslím si, že Zlatí úhoři jsou filmem, o kterém se dá s klidem prohlásit, že je hodně lyrický/poetický, ale přitom nesklouzává k lacinému kýči a falešnému sentimentu. Pravděpodobně to v sobě má už Pavlova knižní předloha, ale jak tomu tak bývá, to, co funguje na papíře, se ještě nemusí podařit úspěšně převést na plátno. Tady to ovšem naštěstí vyšlo. Lví podíl na tom má nádherné prostředí, kde se filmovalo, a které ještě nechala vyniknout kamera Jana Čuříka s hudbou Luboše Fišera. Přispěli k tomu i uvěřitelní herci (překvapivě nebyli špatní ani ti v dětských rolích) spolu s dobře vykreslenou atmosférou těžké doby, která obnažovala charaktery některých postav. Pod Kachyňovým vedením tohle všechno funguje a člověk se může kochat tou krásnou nostalgií. Jistě, fakt, že malému Prdelkovi vše tak snadno procházelo, je docela úsměvný, ale nijak zvlášť to nekazí dojem z filmu. Za mě to budou silné 4*. „Franci, nebuď hamoun. Poraž si můj akát, z toho vyudíš 10 volů, když počítám, že jedenáctej seš ty.“ (03.03.2019)