Hudba z Marsu

Kdykoli vidím něco z téhle doby, tak si chtě nechtě musím opakovat, že to byla doba kdy nevinní lidé umírali na šibenicích a stačilo jedno chybné šlápnutí, aby byl člověk nadosmrti poznamenán... To je konstatování, které s tímhle filmem zdánlivě nesouvisí... zdánlivě... Je na něm vidět ono manévrování "mezi mlýnskými koly". Na jedné straně snaha o reflexi, na druhé straně nepokryté poklonkování režimu, na jedné straně vtipná, krásně natočená místa, na druhé místa vysloveně pitomá. Pořád se nám ve vzduchu ovšem vznáší zmíněná oprátka, přestože rok 1955 už je spíše rokem počátku pomalého tání. Jenom samotný fakt, že se po éře budovatelských filmů točí komedie, musel tehdy působit nesmírně silně. Možná i proto se ve filmu mihnou lidé, jakými je Jan Werich. "Najíždíme na člověka", skvělý program pro krvavá a zcela bezohledná padesátá léta. To myslím vážně! Složitá doba zkrátka plodí těžko pochopitelné filmy... Zajímavé komentáře: Zloděj kol, Oskar (29.01.2008)

Tahle hudební šaráda Kadára a Klose ze stříbrného plátna náleží k tomu zajímavějšímu z československého filmu první poloviny 50. let. Tvůrci se navíc snažili o satiru, nechybí tomu invence a vtip, dokonce hostováním Oldřicha Nového v druhé hlavní roli to místy začalo být nostalgický nádech směrem k době první republiky. Leč kulturní agitace jdoucí ruka v ruce s tehdejší ideologií chtě nechtě z filmu výrazně přetéká, takže i nadčasové a cílené vtípky zde trochu zapadají mezi momenty vtipné spíše nechtěně. ,,Takhle ten socialismus nevybudujeme, soudruzi!!" :o) Přesto jsem se u filmu dost pobavil, vystoupení orchestru to bylo nápadité, bručoun Jaroslava Marvana stejně jako v Andělovi velice zábavný a taky vidět spoustu známých herců v té době v krásných barvách vnímám jako požitek. Vcelku Hudbu z Marsu respektuju jako výrazný milník napředující v nelehké době k filmům ještě zdařilejším: v rámci žánrové divácké komedie o rok vznikl Dědeček automobil, Kadár a Klos na satiru obyčejného člověka v době budování socialismu 50. let navázali o tři roky ve Třech přáních a scenárista Vratislav Blažek se rovněž nevzdal a v nasledující dekádě přispěl k vývoji českého filmového hudebního filmu/muzikálu mimo jiné zdařilejším kouskem Dva z onoho světa a hlavně přelomovými Starci na chmelu. 55% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (30.07.2019)

Já mám rád tydlety komiky! Vy nemáte rád komiky?, ptá se ve filmu Jan Werich mladého Vladimíra Dvořáka, kdy se oba, takříkajíc náhodou, sešli v hledišti kulturního domu v Mariánských Lázních, aby bavili diváky svou vlastní komikou. Hlavním hrdinou této "umírněné satirické komedie" scénáristy Vratislava Blažka a režisérů Kadára a Klose je amatérský hudební orchestr Maršovských sdružených nábytkáren (MARS). Hudební těleso, které vzniklo na záchranu prestiže podniku, ohrožené neprozřetelným slibem iniciativního předsedy závodní rady, se přes všechny problémy propracovává až k vítěznému výkonu na významné soutěži. Snímek s hvězdným komediálním obsazením, v čele s Josefem Bekem, Jaroslavem Marvanem, Oldřichem Novým a dalšími, se dočkal vesměs příznivého přijetí. Svižná hudební komedie, na níž se podílelo několik skladatelů, byla ceněná nejen za "organické a naprosto funkční začlenění hudební složky" do děje, ale i za vtipné dialogy a situační komiku, po předešlé produkci padesátých let zvláště vítané. Vedle nadšených ohlasů se však vyskytly i námitky proti příliš "zkreslenému satirickému ostří" filmu. Snímek tak byl na nějakou dobu stažen z distribuce a do kin se údajně dostal až na osobní zásah prezidenta Antonína Zápotockého. (06.10.2008)

K tomuto filmu mám blízký emocionální vztah, protože jsem ho poprvé viděl při své hospitalizaci v psychiatrické léčebně v Bohnicích a v ne příliš dobrém psychickém rozpoložení. Naštěstí jsem byl pod vlivem antipsychotik, takže jsem si film vážně užil i přesto, že je ideologicky značně zabarvený (do ruda). (08.07.2023)

Hodit tenhle film do odpadu k takovým sračkám, jako je třeba cokoliv od Dolpha Lundgrena apod. mi přijde jako hodně nefér nejen vůči hercům, ale i snímku jako takovýmu. Příběh je sice proošpikovanej promluvama za skvělý komunismus, dobovými reáliemi v podobě skorosvazáků charakterově i mravně na výši (Bek) a bývalých špatných kapitalistů, kteří si však uvědomují novou krásnou dobu (Nový), ale když si tohle všechno člověk odmyslí a uvědomí si, že každé dílo je pramenem o době svého vzniku a že je tam taková kopa skvělých českých herců a lidskosti, že musí uznat, že to až tak špatnej film není. Sranda tam je, občas je to trochu nadnesený (viz finální cesta na soutěž), ale pobaví to. A navíc jsem osobně strašně rád za každou jednu další roli Oldřicha Novýho, kterou po válce získal. Strašlivá škoda, že nebyl podporovaným hercem i v padesátých letech. Myslím, že náš filmový fond by byl velmi obohacen. A taky strašná škoda, že mu nenechali divadlo. Co já bych dal za to, vidět některou z jeho předválečných i okupačních inscenací. Vlastně jen díky němu vypadá dnešní muzikál (tehdy komedie s hudbou) jak vypadá. A ta písnička Z pekla štěstí, tak ta je absolulně neuvěřitelně nádherná. (12.02.2006)